Jak smrtelný byl jedovatý plyn první světové války?

Foto: Everett Collection/Shutterstock

Když generál Max Hoffman z 9. německé armády vystupoval na vrchol kostelní zvonice v Bolimowě západně od Varšavy, očekával, že se mu z ptačí perspektivy podaří dosáhnout vojenského průlomu a otevřít novou kapitolu ve válce, napsal BBC News. Psal se 31. leden 1915 a on měl být svědkem prvního velkého plynového útoku v historii.

Generál Hoffman sledoval, jak se na ruské linie řítí 18 000 plynových granátů, z nichž každý byl naplněn chemickou látkou xylylbromid, ranou formou slzného plynu. Výsledky ho však zklamaly.

„Očekával jsem mnohem větší výsledky od nasazení této munice v, jak jsme si tehdy představovali, tak velkém množství. To, že hlavní účinek plynu byl zničen velkým chladem, se tehdy ještě nevědělo.“

Neúspěch u Bolimowa se však ukázal být pouze dočasným neúspěchem.

Do dubna němečtí chemici vyzkoušeli metodu uvolňování plynného chlóru z tlakových lahví a tisíce francouzských a alžírských vojáků se v druhé bitvě u Ypres udusili v přízračném zeleném oblaku chlóru. Mnoho lidí bez ochrany zemřelo na následky udušení.

Během několika dní zveřejnil deník Daily Mail úvodník, v němž Němci pranýřovali „chladnokrevné nasazení všech prostředků moderní vědy“.

Daily Mirror se připojil k odsouzení plynu tři měsíce předtím, než jej Británie použila proti německým jednotkám. Velitel britských expedičních sil sir John French označil použití plynu za „cynické a barbarské ignorování známých zvyklostí civilizované války“.

„Když poprvé zazněl ‚plynový poplach‘, vzpomněl jsem si najednou kromě jiných věcí, které člověku v takové chvíli proběhnou hlavou, že Jindřich V. před bitvou u Agincourtu poklekl a modlil se… přesně to jsem udělal,“ napsal kapitán E. E. Simeons v prosinci 1915.

Profesor Edgar Jones z Královského centra pro výzkum vojenského zdraví v Londýně našel řadu příkladů, kdy se strach z plynu šířil jako virus.

V září 1915 se musel poručík G. L. Grant, lékařský důstojník londýnské skotské jednotky, vypořádat s velkým počtem důstojníků a mužů, kteří si mysleli, že byli zplynováni, ale nevykazovali žádné fyzické příznaky. Každého z nich „vyléčil“ placebem.

V únoru 1918 se u jednoho vojáka 1/22. londýnského pluku objevila bolest v krku a nahlásil, že byl zplynován. Přestože nebyly žádné zprávy o plynovém útoku, rozšířila se panika – a během několika hodin bylo 67 ze 105 mužů jednotky evakuováno jako oběti plynu.

„Myslím, že je to děsivá věda, ta představa, že se vám to dostane do těla a vy to nemůžete vidět, na rozdíl od střepiny nebo rány bajonetem,“ říká Jones.

Ian Kikuchi, historik z Imperiálního válečného muzea v Londýně, také vidí na plynu něco zákeřného. „Plyn, který se pohybuje jako pára, připomíná duchy, přízraky a další věci spojené se smrtí,“ říká. „Myslím si také, že to má něco společného se samotnými plynovými maskami, abyste se ochránili před plynem, musíte vypadat a znít děsivě.“

Právě tato hrůza z plynu je zachycena v básni Wilfreda Owena Dulce et Decorum Est, která je pravděpodobně nejčtenějším popisem hrůz války v anglickém jazyce.

Ve všech mých snech, před mým bezmocným zrakem, se na mě vrhá, žene se, dusí se, topí se.

Báseň je psána stylem vyprávění z první ruky, ale v Owenových dopisech z fronty ani ve válečném deníku jeho pluku není žádný důkaz, že by takový útok před napsáním básně zažil.

„Mohl útok vidět? To nevíme, nebo mohl slyšet vyprávění z druhé ruky od vojáků, nebo to mohla být jen představa,“ říká doktor Stuart Lee z Oxfordské univerzity.

Owen popisuje útok chlórem, přičemž se dvakrát zmiňuje o charakteristické zelené barvě plynu a oběti útoku chlórem by se skutečně dusily. Plyn rychle reaguje s vodou v dýchacích cestách a vytváří kyselinu chlorovodíkovou, která otéká a blokuje plicní tkáň a způsobuje udušení.

V roce 1917, kdy Owen odjel na frontu, se však již chlor nepoužíval samostatně. Hlavním zabijákem byl jiný, nebezpečnější „dráždivý“ prostředek, fosgen. Fosgen však působí pomalu, u obětí se mohou objevit příznaky až po několika hodinách nebo dokonce dnech, takže Owenův popis nemusí zcela odpovídat tehdejší realitě plynových útoků.

Standardně dodávaná plynová maska v roce 1917 – „malý krabičkový respirátor“ – poskytovala dobrou ochranu proti chlóru a fosgenu.

Brzy však všechny strany přešly na plyny, které mrzačily i vojáky s maskou – puchýřové látky neboli „vezikanty“.

Nejpoužívanější z nich, yperit, mohl při vdechnutí velkého množství zabít puchýři na plicích a v krku. Na maskované vojáky však působil tak, že se jim po celém těle vytvořily strašlivé puchýře, které se vsákly do vlněných uniforem. Kontaminované uniformy bylo třeba co nejrychleji svléknout a vyprat – což pro muže pod útokem na frontové linii nebylo zrovna snadné.

Hrůza z používání jedovatých látek ve válce sahá daleko za hranice 1. světové války.

První dvoustranná smlouva zakazující používání chemických zbraní – v tomto případě otrávených kulek – byla podepsána v roce 1675 mezi Francií a Svatou říší římskou, říká Dr. Joanna Kiddová z Kings College London.

„Existuje argument, že lidé měli vždy odpor k používání jedů ve válce,“ říká. „Předpokládám, že existují způsoby, jak jsme prostě zvyklí nechat se zabíjet.“

Haagská úmluva z roku 1899 zakázala střely pro „rozptylování dusivých nebo škodlivých plynů“ ještě předtím, než byly použity na bojišti. (Předpokládá se, že vůbec první použití plynu, spíše ve formě granátů než střel, provedli Francouzi v roce 1914 – útok byl tak neúčinný, že o něm do konce války málokdo věděl).

Ale i za první světové války se našli tací, kteří tvrdili, že plyn není horší než jiné zbraně.

„Nevidím rozdíl mezi zabitím člověka chemickou látkou a jeho roztrháním na kusy silnou výbušninou. První jmenovaná forma smrti je vlastně nejmilosrdnější,“ napsal v roce 1915 jistý doktor J. F. Elliott do místních novin.

Ve stejné době byly vyvinuty další strašlivé zbraně. Plamenomet, ten se na západní frontě objevil v roce 1915, dva měsíce před plynem. Jiné zbraně, například kulomet, byly zdokonaleny k nové úrovni vražedné dokonalosti. Největším zabijákem ze všech bylo dělostřelectvo. Přesto bylo Ženevou zakázáno pouze použití veškerého plynu.

Přesný důvod, proč byl plyn vyčleněn, je sporný. Protokol sám obsahuje vznešené prohlášení, že plyn „byl všeobecným míněním civilizovaného světa oprávněně odsouzen“.

Někteří však tvrdí, že jediným důvodem, proč byly země ochotny jej zakázat, byla jeho neúčinnost.

Zplynovaný

Obraz Johna Singera Sargenta s řadou oslepených vojáků vešel ve známost pod jednoslovným názvem: „Zplynovaný“.

Dnes se jeví jako vizuální odsouzení hrůz plynové války. Richard Slocombe, vedoucí kurátor umění v Imperial War Museum, které obraz vlastní, však vysvětluje, že Sargent měl jiný záměr.

„Obraz měl předat poselství, že válka stála za to a vedla k lepším zítřkům, k většímu cíli, že to nebyla strašná ztráta života,“ říká.

„Je to obraz prodchnutý symbolikou. Dočasná slepota byla metaforou, polonáboženským očistcem pro britskou mládež na cestě ke vzkříšení. Můžete vidět vyobrazená lana stanu polní nemocnice, k němuž jsou muži vedeni.“

Na první pohled se zdá, že počty obětí podporují myšlenku, že plyn byl méně smrtící, než by se mohlo zdát ze strachu vojáků z něj.

Celkový počet obětí britské války a války v císařství, které plyn způsobil, činil podle Imperiálního válečného muzea asi 6 000 – méně než třetinu obětí, které Britové utrpěli v první den bitvy na Sommě v roce 1916. Z 90 000 vojáků zabitých plynem na všech stranách byla více než polovina ruských, z nichž mnozí možná ani nebyli vybaveni maskami.

Mnohem více vojáků bylo zraněno. Přibližně 185 000 příslušníků britských a císařských služeb bylo klasifikováno jako oběti plynu – z toho 175 000 v posledních dvou letech války, kdy se začal používat yperit. Převážná většina z nich se však zotavila.

Podle údajů Imperiálního válečného muzea bylo ze zhruba 600 000 invalidních důchodů, které byly britským vojákům vypláceny ještě v roce 1929, pouze 1 % vypláceno těm, kteří byli klasifikováni jako oběti plynu.

„Je tu také prvek, že plyn se neukázal jako rozhodující, takže je jednodušší… nemuset se starat o výdaje na výcvik a ochranu proti němu – je prostě jednodušší, když se lidé dohodnou na jeho zákazu,“ říká Ian Kikuchi.

Edgar Jones však nesouhlasí. V létě 1917 podle něj plyn způsoboval značný počet obětí, stahoval muže z bojiště na šest až osm týdnů, vázal lůžka a ošetřovatele a spotřebovával cenné zdroje. Podle něj byl účinný i jako psychologická zbraň.

„V opotřebovávací válce je rozhodující morálka a toto byl pokus o její podlomení.“

Jones říká, že v konečném důsledku byla zakázána, protože to „nebyl tak docela kriket“.

Jeremy Paxman vidí ve hře oba faktory – především to byl odpor, naznačuje, ale také bylo akceptováno, že plyn nesplnil očekávání.

„Důvod, proč byl zakázán, je ten, že to byla obzvlášť groteskní zbraň. Ženeva byla pokusem o zcivilizování války,“ říká.

„Plyn nefungoval – a byl považován za nevojenský.“

Je Dulce et Decorum Est autobiografické?
Wilfred Owen byl na frontě jako poručík druhého praporu Manchesterského pluku od ledna do května 1917, kdy byl omráčen výbuchem a byl mu diagnostikován šok z granátu. O tom, čeho byl svědkem, psal často a obrazně své matce Susan.

„Owen se obecně nezdržoval popisováním toho, co se mu na frontě dělo. V jednom dopise matce jí píše, že není jen na frontě, ale `na frontě` v zemi nikoho,“ říká doktor Stuart Lee.

Psal tedy Owen někomu o takovém útoku, jaký je vylíčen v Dulce?

„Ne, zní odpověď, a to je jedna z velkých záhad. V jednom dopise matce se zmiňuje o tom, že byl lehce zasažen granátem se slzným plynem, ale to je jediná zmínka a jediná zmínka o jakémkoli útoku plynem,“ říká Lee.

V oficiálním válečném deníku 2. praporu The Manchesters není žádná zmínka o jakémkoli plynovém útoku v období, kdy byl Owen v roce 1917 na frontě. Základ jeho nejslavnější básně zůstává záhadou.

Owen se vrátil na frontu v srpnu 1918 a v dopisech napsaných v říjnu 1918 se nejméně třikrát zmiňuje o plynových útocích – to však bylo rok poté, co napsal Dulce et Decorum Est.