Ve starověkém Bagdádském království byli elektrikáři

Obecně se má za to, že princip fungování galvanického článku poprvé objevil italský lékař a fyzik Luigi Galvani v roce 1786 a prototyp první baterie vytvořil v roce 1800 jiný italský fyzik – Alessandro Volta, ale archeologický nález v Iráku to vážně zpochybňuje, píše Svět poznání.

Podivný artefakt, nalezený ve vesnici Kujut Rabu nedaleko Bagdádu, poprvé popsal německý archeolog Wilhelm König na konci 30. let 20. století. Není známo, zda jej vědec našel osobně při vykopávkách, nebo jej náhodou objevil ve skladištích Iráckého národního muzea, kam předmět předali dělníci podílející se na pokládání železnice.

Podivný džbán

Nález, konvenčně nazývaný seleucijská váza, byl malý, asi 15 centimetrů vysoký, zaoblený džbánek ze žluté hlíny. Hrdlo džbánu bylo pokryto asfaltem, z něhož na centimetr vyčníval konec železné tyčinky. Samotná tyč byla umístěna uvnitř měděného válce uzavřeného v nádobě a vykazovala známky silné koroze.

Záhadný džbán byl datován do parthského období, tj. do století před naším letopočtem nebo do prvních století našeho letopočtu. Parthové, národ indoíránského původu, právě procházeli obdobím vzestupu, rozvíjeli oblast meziříčí a expandovali, dobývali nová území od Kaspického moře až po Perský záliv. Parthové byli známí jako dobří válečníci, ale vědě se příliš nevěnovali, a bylo by logické předpokládat, že džbán – dědictví jiného národa, který byl v aureole parthského vlivu, řekněme – Sumerů. Ale k čemu by kdokoli, dokonce i vyspělá sumerská civilizace, potřeboval džbán utěsněný bitumenem se železem uvnitř?

Domněnka Wilhelma Königa měla vědecký svět šokovat. Prohlásil, že nález není nic menšího než galvanický článek, stejnosměrná baterie vynalezená 2000 let před galvanickým článkem, který představil Volta.

Ocet a zlato

Domněnka samozřejmě vypadala nesmírně absurdně, ale König se myšlenkou vážně zabýval a v roce 1940 publikoval článek analyzující fenomén „bagdádské baterie“. Bohužel kvůli válce publikace nevzbudila takovou pozornost, jakou by si zasloužila. Teprve o nějaký čas později americký profesor Perchinski z univerzity v Severní Karolíně po vytvoření funkčního modelu starověkého artefaktu naplnil nádobu pětiprocentním vinným octem a na elektrodách zaznamenal napětí, které činilo 0,5 voltu. Ještě dále šel fyzik Willard Gray, který pracoval ve vysokonapěťové laboratoři General Electric v Massachusetts. V roce 1947 pokus zopakoval a jako elektrolyt použil síran měďnatý. Tentokrát napětí dosáhlo dvou voltů.

Koenigova hypotéza se v praxi potvrdila. Hrnec mohl být klidně baterií. Zbývala otázka: co s takovými bateriemi dělali obyvatelé středověku?

• Polští partneři Lockheed Martin dokončili projekty ELES/J-Box, MCU a F-16
• Tajemný Manta Ray z Pentagonu, nový druh průzkumného vodního špionážního predátora
• Pomalu se pohybující zemětřesení jsou řízena propustností hornin

Dost překvapivě, ale König měl na tuto otázku odpověď. Galvanostegie! Pomocí dvouvoltových baterií mohli řemeslníci z parthského království pokrýt některé předměty, řekněme sošky nebo šperky, tenkou vrstvou ušlechtilých kovů. Použití baterií a elektrolytu pro tyto účely bylo mnohem pokročilejší než lidstvu již známá amalgamace. Teoreticky se naši předkové mohli zabývat i galvanickým pokovováním a vyrábět tenkostěnné sošky.

Těžko tuto teorii vyvrátit nebo potvrdit, ale několik předmětů s možnými stopami elektrochemického zlacení a stříbření archeologové našli, nikoli však ve Střední říši, ale v sousedním Egyptě.

S Egyptem souvisí i další domněnka o účelu „bagdádských baterií“. Na reliéfu v chrámu bohyně Hathor v Dendeře je vyobrazen kněz držící žárovku, která vypadá jako elektrická lampa. Had svíjející se uvnitř žárovky také připomíná žhavicí vlákno. Na stěnách uzavřených místností, kde pracovali kameníci, skutečně nejsou žádné stopy po sazích z pochodní nebo olejových lamp.

Že bychom tvůrce „bagdádské baterie“ stále podceňovali? Bohužel, teď už to bude těžké zjistit. V roce 2003, během americké invaze do Iráku, zmizel Koenigův artefakt z Národního muzea beze stopy.