Svět2000

Lesklá planeta pokrytá oceánem lávy má atmosféru a zářící oblaka

NovéVesmírVesmírné objevy
I když není místem, kde bychom očekávali život podobný tomu pozemskému, měla být příliš horká na to, aby si udržela atmosféru. Jenže TOI-561 b astronomy překvapila.Foto: CryoDragon Inc. Omezení použití/Tiskový zdroj EurekAlert
Umělecká představa lávového světa TOI-561 b a jeho hvězdy, jejíž povrch víří horkým, bublajícím plynem.

I když není místem, kde bychom očekávali život podobný tomu pozemskému, měla být příliš horká na to, aby si udržela atmosféru. Jenže TOI-561 b astronomy překvapila.

Pozorování vesmírným teleskopem Jamese Webba naznačují, že její povrch chrání před hvězdným žárem zářivá oblaka minerálů, která fungují jako obří slunečník. Jak je možné, že tento extrémní svět neztratil svou atmosféru už před miliardami let?

Představte si svět, na jehož povrchu se místo oceánů vody rozlévá moře roztavené horniny. Planetu, která obíhá tak blízko své hvězdy, že by podle dosavadních představ měla být prakticky obnaženou koulí žhavé horniny bez atmosféry. Právě taková je exoplaneta TOI-561 b. Jenže nejnovější pozorování ukazují, že skutečnost může být mnohem složitější, než astronomové předpokládali.

Mezinárodní vědecký tým využil vesmírný teleskop Jamese Webba (JWST) a sledoval tuto vzdálenou planetu po dobu 37 hodin. Výsledky, publikované v odborném časopise The Astronomical Journal, naznačují, že TOI-561 b obklopuje rozsáhlá atmosféra a že její povrch může před částí intenzivního hvězdného záření chránit vrstva světlých minerálních oblaků.

Objev zpochybňuje dosavadní představy o tom, jak se planety vyvýjejí v extrémních podmínkách a jak dlouho si dokážou udržet atmosféru.

Svět, kde horniny přecházejí v oceán magmatu

TOI-561 b se nachází přibližně 280 světelných let od Země. Patří mezi kamenné exoplanety, které obíhají mimořádně blízko svých mateřských hvězd. Její prostředí je proto zcela odlišné od podmínek na naší planetě.

Intenzivní záření hvězdy by mělo povrch zahřívat na extrémní teploty a současně postupně odnášet plyny z okolí planety. Astronomové proto dlouho předpokládali, že takový svět nemůže po miliardy let udržet významnější atmosféru.

Jenže první pozorování odhalila záhadu: denní strana planety byla chladnější, než by odpovídalo představě tmavé, holé horniny vystavené tak silnému záření.

Kam se tedy ztrácí očekávané teplo?

Vědci zvažovali dvě hlavní možnosti. Teplo se mohlo přenášet z osvětlené strany na stranu noční, která hvězdu nikdy přímo nevidí. Anebo se značná část záření odrážela zpět do vesmíru ještě předtím, než ji povrch planety stačil pohltit.

Pozorování celého oběhu kolem hvězdy pomohlo tuto záhadu rozplést.

Minerální oblaka jako slunečník nad oceánem lávy

Výsledky ukázaly, že noční strana planety není dostatečně teplá na to, aby vysvětlila celý rozdíl. TOI-561 b proto podle odhadů odráží přibližně tři čtvrtiny dopadajícího hvězdného světla. Tak vysoká odrazivost je srovnatelná s Venuší, která je díky svým hustým oblakům mimořádně jasná.

Co by ale mohlo vytvářet tak účinný reflexní štít na světě, kde se taví horniny?

Jedním z nejzajímavějších vysvětlení jsou oblaka tvořená drobnými částicemi křemičitanových minerálů. Počítačové modely klimatu planety naznačují, že by se v její atmosféře mohly vyskytovat látky, jako je oxid křemičitý a křemičitan hořečnatý.

Tyto minerály by mohly vytvářet světlou oblačnou vrstvu, která odráží významnou část záření zpět do vesmíru. Fungovala by tak trochu jako slunečník: omezovala by množství energie, jež se dostane až na povrch.

Je však důležité rozlišovat mezi tím, co astronomové skutečně naměřili, a tím, co zatím vyplývá z modelů. Teleskop zaznamenal změny jasnosti a tepelného záření planety. Konkrétní složení oblaků zůstává hypotézou, která bude vyžadovat další ověření.

Atmosféra, která měla dávno zmizet

Samotná existence atmosféry je možná ještě větším překvapením než odrazivá oblaka.

„Očekávali bychom, že silně ozářená kamenná planeta, jako je TOI-561 b, svou atmosféru ztratila už před miliardami let,“ upozorňuje Anjali Pietteová z Birminghamské univerzity, která se na výzkumu podílela. Důkazy však podle ní naznačují, že planeta má významnou atmosféru i dnes.

Jak se jí podařilo přežít?

Jednou z možností je, že planeta vznikla s neobvykle velkou zásobou plynů. Ty by jí mohly pomáhat vzdorovat dlouhodobému působení hvězdného záření.

Další scénář je ještě dramatičtější. TOI-561 b by mohla mít podstatný zdroj plynů přímo ve svém nitru. Pokud její povrch pokrývá rozsáhlý oceán magmatu, mohou se z roztavené horniny průběžně uvolňovat plyny, které atmosféru doplňují.

Planeta by tak fungovala jako obrovská sopečná soustava. Atmosféra by se postupně ztrácela do okolního prostoru, ale její zásoby by se současně obnovovaly z nitra planety.

Tento mechanismus by mohl vysvětlit, jak si extrémně horký svět dokáže udržet plynný obal po velmi dlouhou dobu.

Peklo podobné Venuši, nebo sopečný měsíc Io?

Vědci zatím nevědí, z čeho se atmosféra TOI-561 b přesně skládá. Ve hře jsou různé scénáře, které by mohly vést k velmi odlišné představě o fungování této planety.

První možností je hustá atmosféra bohatá na oxid uhličitý, připomínající ještě extrémnější verzi Venuše. Takový plynný obal by ovlivňoval způsob, jakým planeta přijímá, zadržuje a rozděluje teplo.

Druhou možností je atmosféra bohatá na oxid siřičitý, plyn známý mimo jiné z prostředí Jupiterova sopečně aktivního měsíce Io. V takovém případě by mohl hrát zásadní roli vulkanismus a neustálé uvolňování plynů z roztaveného nitra.

Rozdíl mezi těmito scénáři není jen chemickou zajímavostí. Pomohl by vědcům pochopit, jak se atmosféry kamenných planet vytvářejí, jak se mění a za jakých podmínek mohou přetrvat navzdory extrémnímu záření.

Jak Webb odhalil skrytý svět

Klíčem k objevu nebyl jediný snímek planety, ale sledování toho, jak se mění její jasnost a tepelné záření během oběhu kolem hvězdy.

Tato metoda se označuje jako fázová křivka. Astronomové při ní zaznamenávají změny světla, které přichází z planety v různých fázích jejího oběhu. Díky tomu mohou odhadovat, jak se na planetě rozkládá teplo a jak velká část hvězdného záření se odráží.

Tým pod vedením Lisy Dangové z kanadské University of Waterloo sledoval TOI-561 b po dobu 37 hodin, během nichž planeta absolvovala téměř čtyři oběhy kolem své hvězdy.

Pozorování tak umožnila získat informace nejen o osvětlené straně, ale také o straně noční. Právě kombinace těchto údajů ukázala, že samotný přenos tepla mezi oběma polokoulemi nedokáže vysvětlit všechna naměřená data.

Ve spojení s klimatickými modely tak vznikl přesvědčivý obraz planety, která odráží velké množství světla a současně přenáší část tepla kolem svého povrchu. Obojí podporuje představu, že TOI-561 b má významnou atmosféru.

Nové výsledky navazují na dřívější výzkum stejného týmu, který již přinesl důkazy svědčící o atmosféře této roztavené kamenné planety.

Co nám lávový svět prozradí o jiných planetách?

TOI-561 b není místem, kde bychom očekávali život podobný tomu pozemskému. Extrémní teploty, roztavený povrch a neznámé složení atmosféry z ní činí mimořádně nehostinný svět.

Její význam pro astronomii však může být zásadní. Ukazuje totiž, že ani velmi blízká oběžná dráha kolem hvězdy nemusí automaticky znamenat, že kamenná planeta zůstane bez atmosféry. Její osud může záviset na zásobách plynů, geologické aktivitě i vlastnostech oblačné vrstvy.

To má důsledky také pro výzkum vzdálenějších světů. Pokud dokážou atmosféry přežívat i za tak extrémních podmínek, mohou astronomové potřebovat přesnější modely, aby správně interpretovali pozorování kamenných exoplanet a jejich vývoj.

Další odpovědi by mohla přinést nová pozorování teleskopem Jamese Webba na delších vlnových délkách. Ta by měla vědcům pomoci lépe určit chemické složení atmosféry a zjistit, zda se TOI-561 b podobá spíše Venuši, nebo světu formovanému intenzivním vulkanismem, jako je Jupiterův měsíc Io.

Planeta, která mění pravidla hry

Příběh TOI-561 b připomíná, že vesmír má stále připravená překvapení i pro ty nejvýkonnější přístroje, jaké kdy lidstvo postavilo.

Svět, který měl být obnaženou koulí žhavé horniny, možná obklopuje atmosféra s reflexními minerálními oblaky. Ty mohou část hvězdného žáru odrážet zpět do kosmu, zatímco plynný obal pomáhá přenášet teplo mezi denní a noční stranou.

Zatím jde o obraz sestavený z pozorování a počítačových modelů, nikoli o definitivně potvrzený popis všech procesů na planetě. Právě to ale činí tento objev tak zajímavým: astronomové mají před sebou svět, který se vymyká jejich původním očekáváním, a nyní musí zjistit proč.

TOI-561 b tak není jen vzdálenou planetou pokrytou lávou. Je také přirozenou laboratoří, která může pomoci odhalit, jak dlouho dokážou kamenné světy udržet atmosféru, i když se zdá, že by ji měly dávno ztratit.

Výsledky vycházejí z dřívějších důkazů profesorky Lisy Dangové, Dr. Anjali Pietteové a jejich spolupracovníků, že TOI-561 b má hustou atmosféru, doplňovanou plyny uvolňovanými z jejího roztaveného nitra.

Zdroj: EurekAlert; Výzkum „A Highly Reflective Atmosphere on the Lava World TOI-561 b Revealed by JWST/NIRSpec Phase Curve“, publikovaný v časopise The Astronomical Journal. DOI: 10.3847/1538-3881/ae9763.

Oblaka Venuše jsou překvapivě stabilní pro vznik života

BudoucnostVesmír

Venuše může být podle našich měřítek pekelná krajina, ale existuje šance, že by se tam mohly vyvinout některé formy života, tvrdí vědci.

Studie, která se objevila v časopise Astrobiology, uvádí, že ve skutečnosti mohou některé klíčové stavební kameny života přetrvávat v roztocích koncentrované kyseliny sírové. Hustá oblačnost dala raným spisovatelům sci-fi volnou ruku, aby si povrch Venuše představovali jako ráj, ale jak technologie nabírá na vylepšeních, vědecká fakta opět zničila termín na připravovaný večírek.

Venuše je suchý, horký tlakový hrnec s povrchovými teplotami až 464 °C, takže je dost horká na to, aby roztavila olovo. A s tlakem vzduchu ekvivalentním 900 m pod mořem si také moc neužijete. K tomu pak přidejte ještě mraky kyseliny sírové a dusnou atmosféru 96% oxidu uhličitého a venušské nemovitosti začnou klesat na ceně.

Ale i tak… Zatímco mnoho nadějí mimozemšťanů by mohlo vrhnout svůj zrak na Mars nebo měsíce jako Europa, Enceladus a Titan, Venuše se v posledních letech dostala zpět do středu zájmu nás pozemšťanů.

Předpokládá se, že podmínky jsou přívětivější ve výškách mezi 48 a 60 km nad povrchem, kde teplota a tlak klesá a kolem je více vody. Je zajímavé, že jde o nadmořskou výšku, kde byly pozorovány podivné tmavé skvrny, které byly unášeny venušskými mraky s optickými signaturami podezřele podobnými bakteriálnímu druhu zde na Zemi.

Ale je tu velký problém, kterému může život v této vzdušné oáze čelit, mraky kyseliny sírové. Předchozí studie naznačovaly, že by mohly být stíněny jinými částicemi ve vzduchu tam nahoře, ale nová studie zjistila, že mikroby možná ani nepotřebují ochranu a mohou se v pohodě vznášet v kyselině sírové.

Tým MIT umístil všech 20 „biogenních“ aminokyselin, chemických látek, které jsou nezbytné pro veškerý život, jak jej známe, do lahviček s kyselinou sírovou v koncentracích 81–98 %, což jsou úrovně, kterým by čelili ve venušských mracích. Překvapivě bylo zjištěno, že 19 z nich zůstalo stabilních i při nejvyšších koncentracích, přičemž jejich molekulární „páteře“ zůstaly nedotčené. To trvalo celé čtyři týdny studie, přičemž tým ji ukončil, protože se neobjevily žádné další známky aktivity.

„Zjišťujeme, že stavební kameny života na Zemi jsou stabilní v kyselině sírové, a to je velmi zajímavé pro myšlenku možnosti života na Venuši,“ řekla Sára Seagerová, autorka studie. „Neznamená to, že život tam bude stejný jako tady.“ Ve skutečnosti víme, že to není možné. Ale tato práce posouvá myšlenku, že mraky Venuše mohou podporovat složité chemikálie potřebné pro život.“

Aminokyseliny nejsou jediné složky života, které se ukázaly jako odolné v kyselině sírové. Tým již dříve prokázal, že některé mastné kyseliny a nukleové kyseliny vykazují podobnou stabilitu. Vědci však dělají velmi pečlivé rozlišení, které je třeba mít na paměti: „složitá organická chemie samozřejmě není život, ale život bez ní by neexistoval.“ V podstatě to znamená, že složky života tam mohou přežít, ale zbývá zjistit, zda jsou skutečně přítomny, natož zda je evoluce spojila do životních forem. Výzkumníci také uznávají, že skutečná chemie atmosféry Venuše je samozřejmě mnohem složitější než jejich laboratorní rekreace.

Tato studie dává malou naději pro „ano“ straně pro probíhající debaty o možném životě na Venuši, ale bohužel se stále zdá, že v současnosti vítězí „ne“. Jeden z nejzajímavějších objevů posledních let přišel v roce 2020 s oznámením, že astronomové detekovali fosfin v atmosféře Venuše, vzácnou chemikálii, kterou zde na Zemi většinou produkují anaerobní mikroby. Pozdější studie však zjistila, že podpis byl s největší pravděpodobností běžný oxid siřičitý. Jiní zjistili, že Venuše má příliš málo vody pro život a postrádá další biosignatury, které by se daly očekávat.

Ať tak či onak, můžeme to vědět jistě dříve než později. Blížící se mise Venus Life Finder zahrnuje vyslání kosmické lodi, aby seslala z těchto kyselých mraků známky života, a její start je plánován na konec roku 2024.

Výzkum byl publikován v časopise Astrobiology.

Vědci NASA hledají mraky na Marsu z 16 letého záznamu

TechnologieTOP 10Zajímavosti

Identifikací mraků v datech shromážděných sondou NASA Mars Reconnaissance Orbiter může veřejnost rozšířit porozumění vědcům o atmosféře rudé planety

Vědci z NASA doufají, že se jim podaří vyřešit základní záhadu o atmosféře Marsu, a vy můžete pomoci. Zorganizovali projekt nazvaný Cloudspotting Mars, který zve veřejnost k identifikaci marťanských mraků pomocí občanské vědecké platformy Zooniverse. Tyto informace mohou výzkumníkům pomoci zjistit, proč je atmosféra planety jen o 1 % tak hustá jako zemská, i když dostatek důkazů naznačuje, že planeta měla dříve mnohem hustší atmosféru, píše server NASA Mars.

Tlak vzduchu je tak nízký, že se kapalná voda jednoduše vypařuje z povrchu planety do atmosféry. Ale před miliardami let pokrývala Mars jezera a řeky, což naznačuje, že atmosféra musela být tehdy hustší.

Jak Mars časem ztratil atmosféru? Jedna teorie naznačuje, že různými mechanismy by mohlo být vynášení vody vysoko do atmosféry, kde sluneční záření rozkládá tyto molekuly vody na vodík a kyslík (voda se skládá ze dvou atomů vodíku a jednoho atomu kyslíku). Vodík je dostatečně lehký na to, aby mohl uniknout do vesmíru.

Stejně jako Země má Mars mraky tvořené vodním ledem. Ale na rozdíl od Země má také mraky vyrobené z oxidu uhličitého (přemýšlejte: suchý led), které se tvoří, když se dostatečně ochladí na to, aby marťanská atmosféra lokálně zamrzla. Vědci doufají, že pochopením toho, kde a jak se tyto mraky objevují, lépe porozumí struktuře střední atmosféry Marsu, která je ve výšce asi 50 až 80 kilometrů.

„Chceme zjistit, co spouští tvorbu mraků. Zejména mraků vodního ledu, které by nás mohly naučit, jak velké množství vodní páry se dostává do atmosféry a v jakých ročních obdobích,“ řekl Marek Slipski, postdoktorandský výzkumný pracovník v laboratoři Jet Propulsion Laboratory NASA na jihu. Kalifornie.

Zde přichází na řadu Cloudspotting on Mars. Projekt se točí kolem 16letého záznamu dat z agentury Mars Reconnaissance Orbiter (MRO), která studuje Rudou planetu od roku 2006. Přístroj Mars Climate Sounder sondy studuje atmosféru v infračerveném spektru světlo, které je pro lidské oko neviditelné. Při měřeních prováděných přístrojem, když MRO obíhá Mars, se mraky jeví jako oblouky. Tým potřebuje pomoc s proséváním těchto dat na Zooniverse, značením oblouků, aby vědci mohli efektivněji studovat, kde se v atmosféře vyskytují.

Foto: NASA/JPL-Caltech
Arches Over Mars: Cloudspotting on Mars žádá členy veřejnosti, aby hledali oblouky, jako je tento, v datech shromážděných sondou NASA Mars Reconnaissance Orbiter.

„Nyní máme k dispozici více než 16 let dat, která můžeme prohledávat, což je velmi cenné – umožňuje nám vidět, jak se teploty a oblačnost mění v různých ročních obdobích a rok od roku,“ řekl Armin Kleinboehl, zástupce hlavního výzkumníka Mars Climate Sounder JPL. „Ale pro malý tým je to spousta dat, které musí prozkoumat.“

Zatímco vědci experimentovali s algoritmy k identifikaci oblouků v datech Mars Climate Sounder, pro lidi je mnohem snazší je spatřit okem. Ale Kleinboehl řekl, že projekt Cloudspotting může také pomoci trénovat lepší algoritmy, které by tuto práci mohly v budoucnu dělat. Součástí projektu jsou navíc občasné webináře, na kterých si účastníci mohou vyslechnout od vědců, jak budou data využívána.

Cloudspotting on Mars je prvním planetárním vědeckým projektem, který je financován programem NASA’s Citizen Science Seed Funding . Projekt probíhá ve spolupráci s Mezinárodním institutem pro astronautické vědy. Další příležitosti pro občanskou vědu NASA najdete na science.nasa.gov/citizenscience.

JPL, divize společnosti Caltech v Pasadeně v Kalifornii, vede misi Mars Reconnaissance Orbiter – stejně jako přístroj Mars Climate Sounder – pro ředitelství vědeckých misí NASA ve Washingtonu.

Pomozte vědcům NASA najít mraky na Marsu …. Cloudspotting.

Zdroj: NASA

Přehled ochrany osobních údajů

Tyto webové stránky používají soubory cookies, abychom Vám mohli poskytnout co nejlepší uživatelský zážitek. Informace o souborech cookie se ukládají ve vašem prohlížeči a plní funkce, jako je rozpoznání, když se na naše webové stránky vrátíte a pomáhají našemu týmu pochopit, které části webových stránek považujete za nejzajímavější a nejužitečnější.


Warning: Undefined array key "sssp-ad-overlay-priority" in /data/web/virtuals/326454/virtual/www/wp-content/plugins/seznam-ads/includes/class-seznam-ssp-automatic-insert.php on line 276