běh

Foto: kinkate/Pixabay

Zoufalá doba si žádá zoufalé činy

Důvodů, proč začít s během, je velká spousta. Slýcháme mnohé, včetně čistého zápalu a nezměrné lásky ke sportu… Tak to tedy není můj případ. Žádný velký sportovec jsem nikdy nebyla, a v tom je právě ten problém – už mě to pomalu začíná dohánět. A když jsem zase jednoho dne posunovala pásek na další dírku a temně fialová v obličeji hledala plíce na podlaze dobíhaného autobusu, rozhodla jsem se, že je čas věci změnit. Ale jak?

Běhat, či neběhat, toť otázka

Začala jsem cvičit a postupně to začínalo být i vidět, ale dobíhání MHD nebylo o nic snazší. Asi to chce přidat něco dynamičtějšího, ale co? S dojížděním do práce není času nazbyt, a odpadají i organizované hodiny, na které je potřeba se chystat, jezdit, vozit si věci a tak dále. Běh se nakonec zdál jako ideální možnost – dá se provozovat v podstatě kdekoliv, kdykoliv a není na něj potřeba kdovíjaké vybavení (jsem si původně myslela). Jenže – ačkoliv mi nedělá problémy vyrážet na dlouhé túry nebo plavat hodiny v kuse, odjakživa mi chyběl jakýkoliv náznak mrštnosti. S vytrvalostí problém nebyl, ale překýblovat se z bodu A do bodu B mi zabralo zpravidla dvojnásobek času, co ostatním. Hm. Nebylo by lepší se zrovna na běh právě proto vykašlat? Nebo se do něj naopak právě proto pořádně zahryznout?

Tak takhle tedy ne

Postupně jsem se odhodlala dát běhu přece jen šanci – když to nepůjde, nic se neděje, když ano, budu nezpochybnitelným důkazem, že se do něj může pustit  sebeztracenější případ. A tak jsem jednoho dne vyrazila – v trekových botách (on to proti těm speciálním přece zas takový rozdíl být nemůže), džínách a tempem, co to dá (čím víc, tím dřív se mi zlepší fyzička). Utěšovala jsem se tím, že už mám přece jen něco odposilováno a odcvičeno, tak to třeba nebude tak hrozné. Třeba nakonec poběžím v pohodě, křepce, lehce jako laňka…

Ha ha ha. Vyrazila jsem mocným klusem, s každým dusnutím na zem zuby cvakly, obraz na sítnici poskočil a kolena vysílala čím dál hlasitější modlitbičku ke všem svatým. Jazyk se mi přilepil na patro s nádechem nejistoty, jestli ještě někdy půjde odloupnout. Ladnost a křepkost asi jako když Godzilla pustoší Tokio. Ale jednou jsem se rozhodla, že vydržím, tak vydržím! Vydržela jsem. Domů jsem se dovlekla ve stavu horším než žalostném, padla do postele a druhý den se vzbudila s nepoužitelnými koleny a pocitem, že takhle tedy ne. Jestli to chci zkoušet, tak se do toho musím pustit úplně jinak… 

Vybavení pro váš běh naleznete na Sanadport.cz

Iveta Mauci, šéfredaktorka a licencovaná autorka vědeckých zpráv NASA, ESO, ESA, AAAS a EurekAlert