Na březích Vltavy se zánik komunismu v Československu jevil jako neskutečný

16/07/2023 Aneta Chábová 4 min read 198 Zobrazení 20.století, komunismus, Petruška Šustrová, svoboda

Navzdory historickému a politickému významu událostí, které se odehrávaly na březích Vltavy, se zánik komunismu v Československu jevil jako neskutečný a téměř nepochopitelný. Píše server TVP world. Společná zkušenost s komunismem a bojem proti němu je jedním z nejsilnějších sjednocujících faktorů mezi Poláky a Čechy.

Navzdory jejich rozdílným moderním dějinám, které se ubíraly značně odlišnými cestami, je tento historický společný jmenovatel jednou z mála věcí, které je spojují. Navzdory podobnosti obou jazyků zůstává jedním z nejvýznamnějších společných prvků mezi oběma společnostmi. Společný osud za komunismu mezi nimi vytvořil skutečná pouta, která posloužila ke zmírnění starších a hlubších animozit a rozdílů. To je pozoruhodný počin, zejména ve střední Evropě, a jako takový by měl být uznán.

Právě na tomto základu byla postavena nová, “ Visegrádská“ definice střední Evropy, jejíž zakladatelskou legendou je spolupráce „přes hranice“ opozičních kruhů z jednotlivých zemí (a především Poláků a Čechů). Klíčovou roli v tomto příběhu nepochybně sehrálo polské odborové hnutí „Solidarita“ jako inspirace pro činnost a zdroj know-how, a pak také jako hlavní iniciátor navazování vzájemných vztahů v regionu.

V této ideové sféře naopak obě společnosti spojovalo přesvědčení – vyjádřené ve stejné době Kunderou, Miłoszem a dalšími, o společné příslušnosti k „unesenému Západu“. A pokud se zamyslíme nad postavami, které toto spojení symbolizují, jako jedna z prvních nás napadne Petruška Šustrová.

Rozloučení s touto významnou osobností českého disentu se uskutečnilo 17. května 2023, den před jejími 76. narozeninami, v katolickém kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech. Tento kostel měl pro ni velký význam, neboť byla dlouhá léta jeho oddanou farnicí. Její odchod znamená konec jedné éry pro celou generaci Čechů, kteří Polsko obdivovali jako symbol naděje. Její odkaz si budou připomínat a oslavovat ti, kdo ji znali, a její přínos české a polské komunitě bude i nadále inspirovat další generace.

Mnohokrát hovořila o svém prvním „fyzickém“ setkání s Polskem, když se v roce 1989 ocitla ve Varšavě na svátek Všech duší. Dojaly ji stovky svíček zapálených na hrobech, pomnících a pamětních deskách spojených s Varšavským povstáním, které na ni udělaly obrovský dojem. „Na pultech obchodů nic nebylo, ale Varšava byla plná květin a svíček.“

a woman taking a picture of a man with a camera

V listopadu 1989 pak byla ve Vratislavi na konferenci „Střední Evropa na křižovatce“ spojené s „Festivalem československé nezávislé kultury“. Ten byl setkáním českých politických emigrantů s představiteli domácí opozice, které organizovaly polské struktury polsko-československého hnutí Solidarita. Byla to klíčová doba, protože se zdálo, že režim v Praze a Bratislavě stále pevně drží a nic nenasvědčovalo tomu, že se za několik týdnů stane prezidentem Václav Havel. „[Tehdy jsem se vrátila] z této země svobody do ponurého policejního státu“ s přesvědčením, že konec komunismu je blízko, vzpomínala později. „Považovali mě za fantastu.“

Polsko však bylo v životě Šustrové přítomno již mnohem dříve. Bylo klíčovou součástí celého českého disidentského hnutí. Před několika lety, u příležitosti 40. výročí zavedení stanného práva v Polsku, vzpomínala: „Nikdy nezapomenu, jak jsem se 13. prosince 1981 dozvěděla o tom, co se v Polsku děje. Polsko pro nás bylo něco strašně důležitého. Doufali jsme, že se s tím systémem dá něco dělat.“

Rozdíl v situaci obou zemí za komunismu je snadno patrný už ze samotných používaných názvů. Češi vždy mluví o „disidentech“, nikoli o „opozici“‚ protože v období od zveřejnění Charty 77 až do sametové revoluce jich bylo v celé zemi maximálně několik stovek, maximálně několik tisíc.

Jak správně upozorňuje nejvýznamnější odborník na tuto problematiku Łukasz Kamiński, je třeba mít na paměti, že vývojové cykly polského a českého komunismu nebyly synchronizovány. Pro Čechy byl moment srovnatelný se srpnem 1980 v Polsku Pražské jaro a události v letech 1968-1969. Brutální pacifikace tohoto masového a téměř celospolečenského úsilí o „socialismus s lidskou tváří“ (tzv. normalizace) způsobila, že až do listopadu 1989 byli odpůrci režimu výhradně zvlášť odvážní, odhodlaní jedinci, izolovaní od většiny společnosti.

Dosah a přesnost pronikání československého režimu do společnosti byly mnohem rozsáhlejší než v Polsku. Míra kontroly, kterou režim v 70. a 80. letech nad společností vykonával, neměla obdoby. Zásahy režimu do života jednotlivců a rodin těch, kteří se odvážili systému byť jen v nejmenším odporovat, mohly být nepoměrně větší. Ovlivňování společnosti bylo všeobjímající a jeho dopad na každodenní život občanů nelze přeceňovat.