Tchajwanským diktátorem byl Leninův synovec

Foto: AP Photo/Central News Agenci/HO

Z historie SSSR je známo, že rodina vůdce světového proletariátu byla velmi početná. Je pravda, že téměř nikdo z příbuzných Vladimíra Iljiče Lenina nezastával významné vládní funkce, ale plně podporovali komunistickou ideologii. Výjimkou byl Leninův jmenovaný synovec, Číňan Jiang Jingguo, který během svého života opakovaně měnil svou politickou „barvu“ a nakonec se stal prezidentem kapitalistického Tchaj-wanu, napsal Svět poznání.

Útěk do Moskvy

Po tisíce let existuje mezi vůdci mocností tradice posílat své děti na výchovu do jiných států jako rukojmí nebo ukrývat následníka trůnu před zákeřnými intrikami a vraždami vlastních šlechticů. Ani ve 20. století se v tomto ohledu nic nezměnilo.

Říká se, že Stalin krátce před svou smrtí nabídl svému synovi Vasilijovi, aby odjel do Číny pod ochranu Mao Ce-tunga. Iosif Vissarionovič se oprávněně obával, že svéhlavého mladíka jeho doprovod zničí. Vasilij však svého otce neposlechl, na což později doplatil. Podobný příběh se stal na začátku 20. století, kdy Čankajšek, jeden z hlavních čínských politiků během revolučního období, ukryl v Moskvě svého nejstaršího syna Ťiang Čing-kua.

V roce 1925, po smrti Sunjatsena, vůdce Čínské národní strany Kuomintang, vedl politickou organizaci jeden z jeho nejbližších spolupracovníků, Čankajšek, který toužil po absolutní moci nad celým nebem. Říše. Není divu, že politický vůdce měl všechny důvody obávat se o osud svého potomka. Ano, a na výchovu puberťáka v zápalu politických bojů prostě nebyl čas.

V roce 1925 odešel Jiang Chingguo studovat do Moskvy. Alespoň taková byla oficiální verze jeho imigrace. Ve skutečnosti otec 15letého chlapce prostě chtěl, aby byl co nejdál od nebezpečné Číny. V Sovětském svazu byl syn Chai Kanshi adoptován do rodiny Leninovy ​​starší sestry Anny Iljiničny Elizarové. Vdova po ministru železnic SSSR se ke svému žákovi chovala tak vřele, že si postupem času změnil jméno a příjmení a z Chiang Ching-kuo se stal Nikolaj Vladimirovič Elizarov. Všichni kolem přitom mladíka vnímali pouze jako Iljičova synovce se všemi důsledky z toho plynoucími.

Syn není zodpovědný za otce

S tak vlivnými příbuznými jak v Číně, tak v SSSR se Nikolai Elizarov mohl spolehnout na nejúspěšnější kariéru v téměř jakékoli oblasti. Skromný mladík se ale nechal zaměstnat jako obyčejný zámečník v závodě Dynamo. Souběžně s prací vystudoval Komunistickou dělnickou univerzitu v Číně, vstoupil do Komsomolu a připravoval se na členství ve straně. V případě úspěchu navrhl Nikolaj změnit zámečnické kombinézy za oblek stranického funkcionáře. Ale osud rozhodl jinak. Všechno zničil jeho vlastní otec.

V této době se Čankajšek poprvé rozčaroval z komunistického hnutí a vstoupil do vojenské konfrontace s dalším křídlem čínských revolucionářů vedených Mao Ce-tungem. Vzhledem k tomu, že se Moskva rozhodla podpořit druhého, musel Elizarov rozhodnout o svém osobním postoji k vlastnímu otci. Mladý muž se rozhodl nepokoušet osud a na příštím setkání Komsomolu se v ošklivé podobě zřekl svého otce a veřejně odsoudil politiku „krvavého psa Čankajška“.

Brzy se informace o činu jeho syna dostaly k jeho otci, který se vyznačoval extrémně vznětlivou povahou. Čankajšek zuřil. Objednal tisk několika portrétů svého syna a začal je používat jako terče ve střelnici. Alespoň to tvrdili jeho spolupracovníci ve svých pamětech. Sám Nikolaj Elizarov však svým činem trpěl. Sovětské úřady, které nevěděly, kdo zvítězí v politickém boji o moc v Číně, se rozhodly nezhoršovat rodinný konflikt tím, že odmítly přijmout mladého muže do strany.

Návrat domů

Aby přečkal politickou bouři, která vypukla, mladý muž se vydal do Sverdlovsku, aby postavil průmyslový gigant Uralmash. Zde byly Elizarovovy talenty odhaleny nejširším možným způsobem. Doslova od prvních dnů své práce se dostal do popředí výroby, když získal pozici zástupce vedoucího obchodu. Syn Čankajška se sociální práci nevyhýbal a stal se redaktorem továrních novin. S velkým nadšením psal vlastní texty a jiné upravoval. Očividně to ovlivnily geny otce-revolucionáře.

Při práci na Uralu se Elizarov skutečně zamiloval. Jeho vyvolenou se stala Faina Vakhreva, okouzlující blonďatá dívka z prosté dělnické rodiny. Existuje polooficiální příběh, že jednou začali chuligáni otravovat člena Komsomolu, před kterým Nikolaj zachránil křehkou dívku. Příběh, jak se říká, je klasický. Jak se vše skutečně stalo, není známo, ale rok poté, co se setkali, se mladí lidé vzali.

Zatímco Elizarov pracoval v Uralmaši a vybudoval si vlastní rodinu, jeho vlastního otce v Číně porazili Maovi příznivci a skončil ve vězení. Předpokládá se, že pouze Stalinova přímluva zachránila Čankajška před popravou. I když v něm sovětský vůdce nepovažoval za spojence SSSR, správně věřil, že Čankajšek s velkými vojenskými zkušenostmi a mnoha příznivci bude schopen pomoci Mao Ce-tungovi odolat útokům Japonců.

A v roce 1938 se Nikolaj Elizarov a jeho manželka vrátili do Číny, aby pomohli jeho otci na naléhavou žádost odpovědných soudruhů z Moskvy. Kupodivu, ale Čankajšek ho přijal velmi srdečně. Usmířili se a mladý muž, který znovu změnil svou politickou orientaci a jméno, se opět stal Jiang Jingguo. Jeho žena také opustila své ruské jméno a změnila se z Fainy Vakhrevy na Jiang Falian. Žena, která upřímně milovala svého manžela, studovala místní tradice, nosila národní oblečení, naučila se čínsky a vychovala tři děti. Jedním slovem byla ideální manželkou svého manžela, který pod patronací svého otce začal rychle stoupat po kariérním žebříčku.

Prezident Tchaj-wanu

Radost ze sloučení rodiny zkazily neúspěchy Čankajška na politické scéně. Vojenský vůdce opakovaně měnil své politické názory a ztratil významnou část svých spojenců a nakonec se hádal s Moskvou. V roce 1949 byl Čankajšek na nátlak stoupenců Mao Ce-tunga se zbytky své armády nucen uprchnout z pevninské Číny a založil si vlastní stát na Tchaj-wanu, kde se stal plnohodnotným diktátorem. Jeho syn a rodina ho přirozeně následovali.

Dalších 26 let si Čankajšek užíval na Tchaj-wanu nerozdělené moci podporované západními zeměmi. To pokračovalo až do dubna 1975, kdy v pokročilém věku 87 let zemřel nejkontroverznější politik revoluční Číny. Další tři roky byl v čele Tchajwanu viceprezident Yan Jiagan.

A v roce 1978 se konaly další prezidentské volby , které vyhrál Jiang Jingguo. Těžko říct, jak poctivě předání moci proběhlo, ale během následujících deseti let, dvě prezidentská období po sobě, Tchaj-wan ovládl jmenovaný synovec Vladimíra Iljiče Lenina, který rychle zapomněl, že celé své mládí a mladá léta byl přesvědčeným členem Komsomolu a poté komunistou.

Jiang Jingguo provedl na Tchaj-wanu úspěšné rozsáhlé ekonomické reformy. Jiang Jingguo zemřel v roce 1988 ve věku 77 let.