Za necelé století nezávislé existence se Saúdská Arábie proměnila z nejchudšího státu na jednu z nejvlivnějších a nejbohatších zemí Blízkého východu. V mnoha ohledech dosáhlo království tak neuvěřitelného úspěchu díky svým bohatým zásobám ropy, píše Svět poznání.

Po pádu Osmanské říše na Blízkém východě se vyostřila otázka existence bývalých kolonií nebo zemí, které zažily určitý vliv Turků. Některé země se dostaly pod křídla vítězných zemí první světové války. Například Palestina se stala britským mandátem. V jiných zemích, kde docházelo k růstu národního sebeuvědomění, se postupně formovaly suverénní státní útvary.

Hledá se voda

V roce 1926 se tak na Arabském poloostrově objevilo spojené království Najd a Hejaz. V jejím čele stál panovník Abdul Azíz ibn Saud. Jen o pár let později, na podzim roku 1932, se stát oficiálně stal známým jako Saúdská Arábie.

Zpočátku byla saúdská země neuvěřitelně chudá. V prvních letech se ekonomika spoléhala výhradně na samozásobitelské zemědělství. Hlavním zdrojem příjmů pro Saúdskou Arábii byli muslimští poutníci, kteří přicházeli do svatých měst Mekky a Mediny. Kvůli Velké hospodářské krizi, která postihla téměř každého na planetě, se však počet náboženských turistů výrazně snížil. Bylo nutné vyřešit problém s nedostatkem financí.

Poměrně velká země se potýkala s nedostatkem zdrojů. Lidé prostě neměli dostatek pitné vody. Právě touha najít vodu hrála v osudu saúdského státu obrovskou roli. Poradce a prostě blízký přítel krále Ibn Sauda, ​​Angličan Jack Philbi, se dobrovolně přihlásil, že bude hledat pití pro Saúdy. Evropan kdysi sloužil v britské Indii a byl součástí politické mise v Bagdádu a Basře během první světové války. Philby poprvé viděl Ibn Sauda v roce 1917 během návštěvy Rijádu.

V roce 1925 nesouhlas s britskou politikou na Blízkém východě donutil Jacka odstoupit. V Džiddě si otevřel obchodní společnost a začal pravidelně komunikovat s ibn Saudem o ekonomických tématech. Po chvíli Angličan konečně získal oporu v králově kruhu a stal se jeho neoficiálním poradcem.

Když se problém s vodou stal obzvlášť akutním, Philby přizval svého přítele z USA, Charlese Cranea, majitele velké společnosti, která se zabývala systémy zásobování vodou, aby vyřešil odpovídající problém. Američan byl navíc arabista a návrh týkající se Arabského poloostrova ho nemohl nezajímat.

Naštěstí pro Saúdy měl tehdejší občan Spojených států expedici v sousedním Jemenu – vědci právě hledali vodu. Tým vědců vedl zkušený specialista na vrtání Carl Twitchell.

25. února 1931 Crane dorazil do království Najd a Hejaz. V Džiddě se král s Američanem osobně setkal. Aby ho pobavily, předvedly stovky králových bodyguardů orientální tanec s mečem. Crane dostal „předem“ koberce, dýky a dva arabské koně. Sám s králem mluvil Crane o možné přítomnosti podzemních řek pod Najdem. Král už nemohl čekat – poté, co slyšel ta slova, chtěl rychle najít tyto trezory. Twitchellova výprava byla přemístěna na Arabský poloostrov.

Twitchellův tým testoval známky artéské vody v Arabské poušti. V dubnu 1931 se výzkumník objevil v Džiddě, aby upřímně přiznal, že vrtání nepovede k objevu nových zdrojů pitné vody. Ale byly oznámeny další novinky. Ukázalo se, že na východě království Najd a Hijaz jsou slušné objemy ropy.

Klondike v poušti Philby a Ibn Saud nevyvíjeli žádný tlak na výzkumníky, kteří nesplnili vysoká očekávání. Místo toho okamžitě obrátili svou pozornost k novému cíli.

Pro začátek se rozhodli najít velké zahraniční investory se zkušenostmi s těžbou černého zlata. Ibn Saud požádal Twitchella, aby se stal jeho prostředníkem ve Spojených státech. V únoru 1933 se vrták vrátil do Saúdské Arábie s Lloydem Hamiltonem, právníkem zastupujícím zájmy ropné společnosti Standard Oil of California (SOCAL).

Brzy se o potenciálním zdroji ropy dozvěděli další obchodní giganti. Irácká ropná společnost vyslala svého zástupce na Arabský poloostrov k jednání. Saúdská Arábie chtěla, aby budoucí koncesionář zaplatil při podpisu smlouvy 100 tisíc liber ve zlatě. Irácká ropná společnost souhlasila s poskytnutím maximálně 10 tis. SOCAL také nechtěl rozdávat tak obrovskou částku.

V důsledku toho byla dohoda podepsána s americkou stranou. Konečná verze dohody, podepsaná 29. května 1933, uváděla, že SOCAL se zavazuje okamžitě zaplatit 35 tisíc liber šterlinků ve zlatě. Po 18 měsících bylo plánováno vydání druhé půjčky ve výši 20 tisíc liber. Americká společnost se také zavázala poskytnout 100 tisíc liber šterlinků ve zlatě po objevení ropy. Koncese platila 60 let a týkala se plochy 360 tisíc čtverečních mil.

Černé zlato

První geologové dorazili do Al Jubailah v září 1933. Tam se experti setkali s Twitchellem. Zpočátku geologové přepravovali náklad do pouště na velbloudech. O několik měsíců později dostali k užívání nákladní auta. Vybavení a jídlo společnosti byly dodány ze Spojených států přes přístav Al-Khobar. Do konce roku pracovalo na Arabském poloostrově osm ropných dělníků.

Postupem času odborníci přišli na skvělé místo, kde začít vrtat. 30. dubna 1935 bylo zahájeno vrtání prvního vrtu Dammam-1 (D-1). O více než šest měsíců později D-1 poskytla plyn. Geologové také objevili stopy ropy v hloubce 700 metrů. Bohužel selhání zařízení vedlo k tomu, že se Američané rozhodli vrt zabetonovat. Ale hned poté začali ropní dělníci vrtat vrt Dammam-2. V hloubce 663 metrů byly objeveny stopy ropy. Společnost rozšířila vyhledávání na čtyři vrty. Úroveň dodávek pomoci pro ropné dělníky v Al-Hasa ze Spojených států vzrostla z kvantitativního i kvalitativního hlediska – veškeré úsilí bylo věnováno hledání černého zlata na „Saúdském Klondiku“.

Do prosince 1936 se do práce v oblasti Dammam Dome zapojilo 62 Američanů a asi 1000 Arabů. Prohloubení D-1 na 975 metrů nevedlo k pozitivním výsledkům. D-2 produkoval mnohonásobně více vody než ropy – tento vrt do jisté míry splnil počáteční problém, který způsobil „zlatou horečku“. Z D-3 vyrobili 100 barelů těžké ropy s 15 % vody. D-4 a D-5 byly suché. „Divoká kočka“, náhodně vyvrtaný vrt na začátku roku 1937 poblíž Al-Alat, také poskytl Saúdům malé množství ropy. Jeho hloubka byla 1380 metrů. Černé zlato zde bylo navíc opět smícháno s vodou.

Práce na vrtu D-7, založeném koncem roku 1937, probíhaly s obtížemi. Na začátku jara 1938 však D-7, jehož hloubka již dosáhla 1440 metrů, produkovala ropu. První den – 1 500 barelů, o dva týdny později – více než 3 000. Zároveň se nezastavily práce s dalšími vrty. A přineslo to výsledky. Pokračování vykopávek D-2 a D-4 umožnilo objevit novou oblast naftonosné vrstvy ve souvrství – geologové toto místo nazvali arabská zóna.

V dubnu 1939 dorazil Ibn Saud do Al-Hasy zvláštní starověkou karavanní cestou přes červené písky pouště Dakhna. Doprovázela ho družina 2 tisíc lidí.

V Dhahranu bylo rozhodnuto postavit stanové městečko s 350 bílými stany. V době, kdy panovník dorazil, byl již postaven první ropovod na arabské půdě k mysu Tannura. První zásilka černého zlata čekala na tanker D., který vyplul ze Spojených států. J. Scofield.“ 1. května 1939 Ibn Saud otevřel ventil na ceremonii a uvolnil ropu ze Saúdské Arábie. Tak skončila historie chudého mladého státu, který se postupem času stal jedním z nejbohatších a nejvlivnějších v islámském světě.