Nejsmrtelnější důlní katastrofy v historii

17/11/2022 Iveta Mauci 17 min read 313 Zobrazení doba neandrtálská, důlní katastrofy, nejhorší, první těžaři, těžba

Hornictví je jednou z nejstarších profesí na světě. Je tak staré, že první datování sahá dokonce až z doby neandrtálské! Nejstarší známý důl se nachází v jihoafrickém uhelném ložisku a jeho stáří se odhaduje na 20 000 až 40 000 let (prostřednictvím Earth Systems). To znamená, že lidé mohli těžit uhlí ještě v době, kdy se po Zemi potulovali opravdoví „Homo neanderthalensis“. Kdo ví, možná to byli dokonce právě oni, kdo začal těžit nerostné bohatství, napsal server GRUNGE.

O žádné z prvních důlních nehod nikdo nepsal, protože tyto doly doslova předcházely skutečnému písmu (přes Britskou knihovnu). Ale k nehodám určitě docházelo. Těžba není bezpečná dnes a určitě nebyla bezpečná ani před 40 000 lety. Rozdíl může být v rozsahu destrukce. V dolech od 19. století pracovali a stále pracují stovky lidí a závaly, požáry a toxické plyny jsou v tomto hlubokém podzemním světě všudypřítomnou hrozbou. Když dojde k neštěstí, mohou zahynout stovky lidí, nejen horníci, ale i další lidé, kteří v dané komunitě žijí a pracují. Zde jsou některé z nejhorších důlních katastrof na světě – neandrtálci, omlouváme se, pokud jsme některou z těch velkých katastrof z vaší éry přehlédli.

Důl Los Cedoros

Odkaliště jsou stavby vybudované za účelem zadržení důlní hlušiny, což je rozdrcená hornina a těžké kovy, které zůstávají na místě po odtěžení rudy z dolu. Problémem odkališť je, že jsou věčná. Musí se udržovat na věky, protože toxický odpad, který obsahují, trvá a nezmizí.

Jedna z nejhorších důlních nehod v historii se stala v roce 1937 ve zlatém dole Los Cedros v Tlalpujahua v Michoacánu ve středním Mexiku, kdy přívalové deště způsobily poruchu odkaliště, z něhož se uvolnila odkalištní břečka do blízkého města, kde zničila několik čtvrtí a historický kostel. Podle časopisu Přírodní nebezpečí a vědy o zemském systému, se z protržené hráze uvolnilo 16 tun nasyceného odpadu, který zaplavil vesnici rychlostí 20 až 25 metrů za sekundu. Pravděpodobně vás nepřekvapí, že ve dnech před protržením hráze existovaly varovné signály, že se katastrofa blíží, ale těžební společnost nejednala, aby katastrofě zabránila a úřady se neobtěžovaly evakuovat nikoho, kdo by žil v nebezpečné zóně.

První zprávy o takových neštěstích se často rozcházejí. Důlní společnosti nikdy nechtějí, aby se někdo dozvěděl skutečný počet obětí a noviny také někdy počet mrtvých přehánějí nebo podhodnocují, zejména proto, že čísla se obvykle mění v hodinách a dnech po události. Z tohoto důvodu si nikdo není jistý, kolik lidí při neštěstí zemřelo, i když většina zdrojů uvádí „nejméně“ 300.

Důl Časnala

Mnohým Američanům může uhlí připadat jako věc minulosti, ale v jiných částech světa je to stále dost velký problém. V roce 2021 byla výroba elektřiny z uhlí na celosvětovém maximu (přes Visual Capitalist), což znamená, že Spojené státy se ho možná postupně zbavují, ale zbytek světa nikoli.

Přesto se o uhlí a jeho nebezpečí těžby docela mlčí. Uhlí je velký průmysl a spousta lidí je na něm závislá, takže je lepší nedávat všem najevo, jak je to vlastně hnusné. Dobrým příkladem je katastrofa v dole Chasnala, která se stala v roce 1975 poblíž města Dhanbad v indickém Džhárkhandu. Podle Střediska pro environmentální problémy těžby ENVIS došlo k neštěstí, když se zřítila 80metrová stěna z uhlí, která jediná stála mezi činným dolem a zatopeným dolem a v jednu chvíli uvolnila 1 350 000 metrů krychlových vody. Aktivní důl byl zaplaven a na místě zahynulo 375 lidí. Ti se neutopili, ale byli rozdrceni. Podle zpráv se podařilo identifikovat pouze těla, která ještě měla čepicové lampy nebo osobní věci. Ti, kteří je neměli, zůstávají bezejmenní.

Podle indické mediální společnosti TFI vláda i těžební společnost před událostí odmítaly bezpečnostní obavy a varovné signály a téměř úplná absence zpravodajství indických médií o nehodě zřejmě ukazuje na snahu aféru ututlat a nakonec vymazat z kolektivní paměti.

Uhelný důl Monopol

V roce 1946 se horníci v německém uhelném dole poblíž města Kamen v Porúří, nacházeli v hloubce 890 metrů pod zemí, když došlo k výbuchu. Podle německého webu o historii hornictví Ruhrgebietszechen byly bezpečnostní protokoly v dole nedostatečné (samozřejmě šlo o úsporná opatření) a tunely byly plné po kotníky hlubokého, vysoce hořlavého uhelného prachu. V tunelech byl také metan, což znamená, že horníci v podstatě pracovali uvnitř dynamitu. Výbuch byl vyvolán chybnou jiskrou, která spustila řetězovou reakci v celém druhém patře dolu a ze třetí šachty vyšlehl proud plamenů. Výbuch byl tak silný, že zničil stavby uvnitř šachty i nad zemí.

V dole bylo uvězněno čtyři sta šedesát šest mužů. 64 z nich se dostalo ven živých a 18 těl bylo nalezeno, ale ostatní už nikdy nikdo neviděl. Podle knihy „Civilní záležitosti a vojenská správa: Severozápadní Evropa, 1944-1946“, bylo 11 přeživších z prvního výbuchu lokalizováno den po katastrofě, ale tři dny trvalo záchranářům, než se k nim dostali, a do té doby se podařilo dostat na povrch živých jen osm z nich. Jednomu muži se zřejmě podařilo zachránit, ale ostatní horníci zemřeli buď při výbuchu, nebo v následujících dnech, stále uvězněni uvnitř zavalených tunelů.

Celkový počet obětí monopolského neštěstí bylo 405, včetně tří mužů, kteří zemřeli na následky zranění, jež utrpěli na povrchu.

Důl Hawange

V roce 1972 došlo v uhelném dole č. 2 v Hwange ve Wankie v Rhodesii (dnes Zimbabwe) k výbuchu. Stejně jako v případě katastrofy v Monopolu byl výbuch náhlý a prudký, proletěl všemi podzemními šachtami a tunely a vypustil gigantické sloupy kouře a plynu, které vystoupaly stovky metrů do nebe. Podle časopisu Mezinárodní časopis o umění & Humanitních věd, výbuch zaplnil jednu z hlavních šachet kusy střešní krytiny a ocelových nosníků a uvěznil v ní stovky horníků. Důležité je, že výbuch poškodil ventilátory, které přiváděly do dolu čerstvý vzduch a pracovním četám trvalo 41 hodin, než dokončily opravy nutné k tomu, aby byl vzduch dýchatelný.

V té chvíli se zdálo nepravděpodobné, že by někdo zůstal naživu, ale posádky pokračovaly v hledání. Vytvořili nové šachty, aby čerstvý vzduch nasměrovali dolů do šachty, do části dolu, kde těsně před výbuchem pracovali lidé. Záchranáři se dostali do hloubky více než 6 500 metrů, přestože uvnitř stále hořely ohně a byly slyšet výbuchy. Bohužel už nikoho nezachránili.

Výbuch byl sice náhlý, ale to neznamená, že neexistovaly žádné varovné signály. Už před nehodou došlo k řadě menších výbuchů metanu, včetně několika dost velkých na to, aby zavalily tunely. Počet mrtvých v dole Hwange byl 427.

Důl Coalbrook

Uhelné doly jsou obzvláště nebezpečné, protože bývají plné uhelného prachu a metanu, což je výbušná kombinace, které stačí jediná jiskra, aby se stala tragédií. Uhelné doly, ale i jiné doly, se však mohou také zřítit, a to hlavně proto, že jsou kilometry pod zemí a shora na ně tlačí strašná spousta zeminy.

To se stalo v roce 1960 v dole Coalbrook v jihoafrickém Clydesdale. I v tomto případě sehrála roli nedbalost. Podle časopisu Jihoafrického institutu hornictví a hutnictví, došlo 24 dní před velkou událostí k menšímu závalu v sekci 10. V té době se však již zával neodehrával. Nikdo nezemřel, ani nikoho nenapadlo informovat důlního inspektora, který se objevil o dva týdny později, až došlo k závalu.

Pak, necelé dva týdny po inspekci, došlo k druhému závalu. Vedoucí a dozorce dolu rozhodli, že by bylo rozumné zavalenou sekci uzavřít, ale pozoruhodně také rozhodli, že zbytek dolu je bezpečný. Práce pokračovaly až do necelých tří hodin, kdy horníky „zachvátil uragán prachem nasyceného vzduchu doprovázený rachotem jako hrom“. Celá východní část 10. úseku se zřítila a uvěznila v ní 438 pracovníků. Záchranářům se podařilo zachránit jednoho muže, ale navzdory několikadennímu vrtání záchranných děr ve snaze dostat se k uvězněným mužům, nikdo ze zbývajících 437 už nikdy nebyl spatřen.

UNIVERZÁLNÍ DŮL

Teď už vám asi začíná být jasný trend. Velká důlní neštěstí se často stávají v uhelných dolech, protože uhelné doly jsou nejen velmi hluboko pod zemí, ale jsou také plné toxických plynů, jako je oxid uhelnatý, sirovodík, oxid uhličitý a metan. Dýchat kterýkoli z těchto plynů není bezpečné a ještě mnohem méně bezpečnější je, když tyto plyny způsobí výbuch, který se ještě zhorší, když se vznítí hořlavý uhelný prach. A to ani nemluvíme o nemoci černých plic, které je jedním z dlouhodobých rizik práce v uhelném dole, protože to je úplně jiný problém.

Podle BBC se nejhorší důlní neštěstí v Británii stalo v malé velšské vesnici Senghenydd v roce 1913. Jednoho říjnového rána otřásl důlním závodem Universal Colliery výbuch metanu, který byl natolik velký, že do šachty vystřelil dvoutunovou klec. Toho dne pracovalo v jámě 950 horníků. Ti na východní straně se dostali ven v pořádku, ale ti na západní straně uhořeli (prostřednictvím National). Posledních 18 přeživších bylo vytaženo z trosek až dva týdny po výbuchu a posledním člověkem, který při neštěstí zemřel, byl jeden ze záchranářů.

Jak už to tak bývá, muži, kteří při výbuchu zemřeli, byli otcové, manželé a synové. Šedesát z nich bylo ještě v pubertě a osm z nich bylo mladistvých.

Největší důlní neštěstí v ČR

Důl Marie: Kdo neuhořel, ten se udusil

Psal se 31. květen 1892, bylo dopoledne a horníci končící na ranní šichtě na Dole Marie fárali na povrch. Podle báňského nařízení měli povinnost mít při sestupování do podzemí nebo fárání na povrch zapálený kahan. Jeden z havířů končících směnu proto odhodil zbytek knotu pod sebe, což v rudných dolech, kde panovala neustálá vlhkost, nebyl problém. Tenhle kousek hořícího knotu si však našel cestu ke zbytkům dřevěného obložení a snad i nějakým hadrům napuštěným olejem. A tak hodinu před polednem začal z dolu stoupat dým.

„Kdyby to tenkrát nechali prohořet, tak by se požár havířů pracujících hluboko v dole vůbec nedotkl. On ale postupoval podle tehdejších platných předpisů, takže začali požár hasit vodou,“ líčí historik Josef Velfl. Voda požár sice uhasila, ale tlak vody natlačil zpět do podzemí zbytky kysličníku uhličitého a muži pracující pod zemí se udusili. Několik z těch, kteří se vydali svoje kamarády zachránit, uhořelo. Ochrana v podobě šátku namočeného v octu a uvázaného přes obličej nebyla jim ani ostatním záchranářům nic platná. Havíř, který odhodil knot, se přiznal a následně zemřel ve vazbě na následky mrtvice. Podle odborníků vyšetřujících tuto mimořádnou událost však nikdo nepochybil.

O dva roky později, 14. června 1894, došlo na Dolech Jan a František v Karviné k výbuchu metanu. Během následných záchranných prací došlo k druhému výbuchu. V karvinských dolech tehdy zemřelo 235 lidí. „Havárie, poznamenaná sérií pěti výbuchů, a asanace jejích následků provázená mnoha komplikacemi a nejméně třemi dalšími výbuchy, byly významným historickým předělem ve vývoji zajištění bezpečnosti práce v hornictví nejen v rakousko-uherské monarchii, ale v celém tehdejším hornickém podnikání ve světě na konci 19. století,“ uvádí Radovan Kukutsch z Ústavu geoniky Akademie věd ČR.

Na počátku vždy bylo lidské selhání

Obě důlní neštěstí, která otřásla celým světem, se stala počátkem rozvoje v oblasti dýchací techniky, dala vzniknout záchrannému přístroji a poukázala na důležitost organizovaných záchranných služeb v hornických závodech. Nic z toho ale neznamenalo konec mimořádných událostí, při nichž horníci i záchranáři přicházeli o život. „Na počátku všeho stojí s železnou logikou vždy lidské selhání. Buď prostá neznalost, nedostatek zkušeností nebo, a to častěji, lidská pohodlnost, lhostejnost, snaha cokoliv nebo kohokoliv ušetřit a v neposlední řadě i touha po rychlém zbohatnutí nebo snadném výdělku,“ uvádí dnes již zesnulý horník a dobrovolný báňský záchranář Miroslav Mašek ve své publikaci Důlní katastrofy severočeské uhelné pánve.

Ukázkovým příkladem výše zmíněného se stal požár na dole Austria III v dnes už neexistující obci Zalužany. 21. prosince 1917 došlo k neštěstí, na které už několik týdnů upozorňovali zkušení havíři. Těch však byla menšina. Příčinou nastalé situace byla I. světová válka, která zastavila modernizaci báňského průmyslu, vzala havířům koně i kolegy a přidala víc práce za méně peněz. „Na české šachty byl dosazen vojenský dohled, který pramálo rozuměl těžbě a zpracování nerostného bohatství. Představitelé dolů z civilního sektoru se navíc museli vypořádávat se spoustou problémů, jako byl nedostatek pracovních a pohonných sil,“ vysvětluje Josef Velfl.

Řešení potíží s navyšující se poptávkou po uhlí pohánějícím válečný mechanismus a nedostatkem pracovníků v dolech se nabízelo samo. Těžit mohou přece i vojáci. A tak se důl Austria III dostal pod nezkušenou, ale tvrdou vojenskou ruku, která odmítala včasná varování, a dokonce potřela i snahy o vzpouru. Výsledkem všeho byl požár, při němž zemřelo 23 mužů. „Každá překotná intenzifikace těžby znamená v nebezpečných důlních poměrech značné zvýšení rizika. Toto riziko spojené ještě s nedostatečnou nebo žádnou kvalifikací vojenského velení dolu znamená pak téměř jistotu, že k neštěstí dojde,“ uvádí Miroslav Mašek.

Zem se třásla a led praskal

I přesto, že samozáchranné přístroje vznikly jako odpověď na 235 mrtvých mužů v karvinských dolech, nebyla výhoda jejich používání na straně českých havířů ještě několik desítek let po neštěstí. To významně ovlivnilo následky výbuchu uhelného prachu na Dole Nelson III v Oseku u Duchcova, ke kterému došlo 3. ledna 1934. Exploze byla tak silná, že roztřásla zem v duchcovských ulicích a na rybníku plném bruslařů trhaly otřesy led na kusy. „Krátce po výbuchu jsem byl povolán na důl, kde jsem obdržel rozkaz všeho nechat a jet ihned na jámu č. VIII nad Osekem a opravit tam telefon v podzemí. Když jsme tam dojeli, vyfárala právě záchranářská četa vedená závodním Ing. Beiserem, která prováděla první průzkum. Sjeli do dolu bez kyslíkových aparátů a masek a málem na to doplatili životem, protože záchranář Hoffmann při jízdě klecí omdlel a výstroj jámy mu utrhla kus hýždě,“ stojí v Maškově publikaci pod výpovědí Ferdinanda Fartáka, jednoho z účastníků prvních záchranných akcí.

„Se záchrannými přístroji na zádech sfárali jsme pod vedením měřiče Blína a přímo pod jamou nalezli jsme tři mrtvé, které jsme ihned vyvezli. Při dalším sfárání a postupu ke strojovně šikmého výtahu jsme našli mrtvolu strojníka Fritsche. Pak jsme ještě položili telefonní kabel, čímž náš úkol skončil,“ končí výpověď Farták. Celá událost si vyžádala 142 obětí a stala se tak třetím největším důlním neštěstím na našem území. „V přímém důsledku katastrofy byly provedeny i změny v provádění báňské inspekce v dolech. Dne 19. října 1934 byl přijat Zákon o báňské inspekci, kterým byla mimo jiné zřízena také nová instituce tzv. dělnických báňských inspektorů, kteří museli být existenčně zcela nezávislí na správě toho dolu, na kterém inspekci prováděli,“ uvádí Miroslav Mašek spolu s výčtem dalších opatření, která následovala.

Zůstali tam všichni

Jen o necelých 30 let později otřásla tehdejším Československem co do počtu obětí čtvrtá největší katastrofa, za kterou opět stál lidský faktor. 7. července 1961 šel Vladimír Vlček coby čerstvě vyučený elektrozámečník na směnu do dílny na Dole Dukla. „V rubání, kde při neštěstí zůstalo nejvíc lidí, jsme jako učni tahali a pomáhali zapojovat kabely, takže jsem to tam znal. Ten den tam chyběl elektrikář, takže si mě mistr zavolal a řekl mi – vezmi si kabelu, jdeš do 8. sloje dělat provozního elektrikáře,“ popisuje horník a dobrovolný báňský záchranář Vladimír Vlček, který má ten den stále v živé paměti. Život mu zachránila náhoda.

„Už jsem tam měl nakročeno, ale ve dveřích jsem potkal vrchního mistra, který tomu mému vynadal, proč tam posílá tak nezkušeného elektrikáře. Takže tam šel místo mě kolega, který tam zůstal, protože tam tehdy zůstali úplně všichni,“ vypráví Vlček. Od mistra pak dostal jiný úkol a sfáral na jiné pracoviště. Po necelé hodině přišel ale mistr technik a nařídil Vladimíru Vlčkovi i jeho kolegům okamžitě skončit. „My jsme na něj koukali, ale on říkal – něco se stalo, běžte k šachtě, musíte okamžitě vyfárat. Tehdy jsem u šachty viděl poprvé v životě záchranáře, kteří nás tam počítali do klece. Když jsem pak vyšel ze šachty, viděl jsem kordony příslušníků SNB, kteří to kolem dokola obstoupili.“ V tu chvíli si Vlček uvědomil, že zapomněl dopsat hlášení. Zpátky k šachtě se už ale nedostal.

Práce v dole

O tom, co se na Dole Dukla stalo, se dozvěděl od žen v mlékárně až druhý den. A tak 7. července slaví své druhé narozeniny. „Bylo mi to určeno, bylo mi to dané, jsem rád, že jsem měl to osudové štěstí, že jsem ještě na světě,“ dodává Vladimír Vlček, podle kterého byl dvoudílný film Dukla 61 dobře zachyceným obrazem celého neštěstí – a to včetně tlaků na výsledek, které ustupovaly bezpečnosti. „Byly tam tendence porušovat bezpečnostní nařízení. Předáci, kteří chtěli být nahoře ‚pěkní‘, se snažili, aby byli havíři výkonnější. Někdy se stávalo, že když došlo někde k zahoření a my jsme přijeli na místo, zjistili jsme, že tam mají metanová čidla, která ofoukávali vzduchem, aby to nenaměřila a neupozornila inspekčního technika nebo dispečera na šachtě, protože by jinak musel vypnout elektřinu do toho daného prostoru,“ potvrzuje na základě svých zkušeností ze 70. a 80. let Vlčkovo mínění báňský záchranář Jiří Skoumal.

Na šachtě jsem dospěl

Vlivem důlních neštěstí, která v uplynulých dvou stoletích nebyla ničím výjimečným, se řada horníků stala dobrovolnými báňskými záchranáři. To významně pomáhalo při záchraně lidských životů – mohli být totiž ihned na místě události a v terénu se díky své práci vyznali. Jedním z nich byl i Václav Smička, který k havířině poprvé „přičichl“ v roce 1962. „Pokud se někomu něco stane, tak jsou mu všichni ochotni pomoct. Věřím, že to funguje dosud a důvod je jednoduchý – nikdy nevíte, jestli pomoc toho kamaráda nebudete potřebovat druhý den vy,“ říká Smička, který pracoval na Dole Fučík v Petřvaldě jako horník 11 let. On sám se s obcházením bezpečnostních nařízení nikdy nesetkal. „Museli jsme podepsat, že se budou prostory zajišťovat tím a tím způsobem a že pokud se něco stane, tak musíme použít ty a ty útěkové cesty, které jsme museli procházet jednou za půl roku. Vždycky najdete lidi, kteří chtějí něco ošulit, ale já bych to nikdy neglobalizoval,“ dodává.

Václav Smička patří k těm, kteří výbuch nebo požár při rubání nezažili. Přestál však mikrootřes, který zasypal jeho dva kolegy. Smička je spolu s dalšími vyprostil. Všichni jeho kolegové ale takové štěstí neměli. „Nejhorší je, když vám to zabije kamaráda, to potom zažíváte značný stres – člověk si musí uvědomit, kde se stala chyba a musí být k přírodě pokorný, aby si nemyslel, že mu všechno projde,“ říká dobrovolný báňský záchranář, který se většinu svého života snaží o šíření osvěty a prevence v rámci důlních neštěstí. Kvůli snaze pochopit, proč k nim dochází, absolvoval ještě po vyučení horníkem v 60. letech hornickou průmyslovku a složil záchranářský kurz a jako dobrovolný záchranář pak působil 28 let na Hlavní báňské záchranné stanici Ostrava v oddělení výchovy a výcviku. „Na šachtě jsem dospěl. Můžete chodit, do jaké školy chcete, ale dokud to nezažijete, tak vlastně nic nevíte. Život je o praxi a zkušenostech,“ dodává Smička.

Co říci na závěr? Snad jen, že jako v každém oboru v hornictví obzvlášť záleží na zkušenostech a uvědomění si všech rizik, která mohou vzít dech i život. Všichni oslovení odborníci se shodli na jednom – člověk musí být pokorný. Vědomí, že si může dovolit všechno, je totiž jednou z nejčastějších příčin nejen důlních neštěstí po celém světě. (přes, zoom.iprima.cz)