Život v pekle: Jak válka na Ukrajině zasahuje duševní zdraví?
Ve tváři každého vojáka v psychiatrické nemocnici v Kyjevě je vepsáno narůstající duševní trauma z války. Nemocnice je pojmenovaná po Ivanu Pavlovovi – Pavlivka. V době míru se v Pavlivce léčili lidé s těžkými duševními chorobami, většinou schizofrenií, ale válka si vynutila zásadní změny. Nemocnice na Ukrajině nezvládají množství přicházejících psychiatrických obětí a velitelé potřebují zpět své vojáky. Loni v červnu Pavlivka otevřela oddělení se 40 lůžky určené právě pro vojáky, ale o šest týdnů později se rozrostlo na 100 lůžek, píše The New York Times.
„Lidská psychika je narušená,“ řekl podplukovník Oleksandr Vasylkovsky pro CBC News a poznamenal, že vojáci, kteří nyní bojují, se potýkají nejen s hrůzou boje, ale v mnoha případech také se stresem z odloučení od rodinných příslušníků, kteří emigrovali na západ nebo jinam mimo Ukrajinu. Vasylkovsky, který působí v Národní gardě Ukrajiny, také uvádí, že více než 14 měsíců poté, co se celá země ponořila do války, je sebevražednost v ukrajinské armádě velkým problémem, ale o statistikách nemohl mluvit, protože jsou tajné.
„Člověk není ze železa ani z betonu,“ řekl. „Člověk má určitou hranici, a když ji překročí, může se psychicky zhroutit.“ Muži i ženy ve válce se setkávají také s problémem zneužívání alkoholu a drog.
Od „tragédie“, jak ji sám, voják pobývající se zmíněné nemocnici, nazývá, uplynul měsíc. Když přijde řeč na toto téma, ztuhne a podívá se na podlahu. Zalapá po dechu. Nedokáže to říct.
Jeho lékařka mluví za něj: „Byli čtyři. Byli rozmístěni poblíž frontové linie, na východě Ukrajiny, a té noci sestřelili z oblohy ruský dron. Malé vítězství. Pak se ale jeho trosky řítily dolů, kusy otrhaného kovu se zařezávaly do mužů na zemi. On jediný zůstal na nohou. V následujících hodinách pro ně někdo přišel – odnesli jednoho mrtvého, dva zraněné – a on zůstal na pozici sám přes tu mrazivou noc a do dalšího dne. Když si pro něj přišli, už nenacházel slova. „To je všechno,“ řekla psychiatryně. „Stáhl se do sebe a nic nechce.“
Vojenské oddělení je klidné místo s vysokými stropy, prostorem pro šachy a pingpongovým stolem; mohli byste si ho splést s domovem důchodců, až na to, že kliky u dveří byly odstraněny.
Ošetřovatelé obcházejí pacienty, aby jim rozdali prášky nebo je odvedli na injekce. Vojáci nosí uniformy, ale batohy a boty mají vyrovnané na podlaze vedle postelí. Na oddělení nosí pantofle.
Mladšímu poručíkovi Ruslanovi se zdá stále stejný sen, jak je schovaný v zákopu. „Ale není to zákop, je to hrob“, říká. Návštěvy ženy a dětí zkracuje. „Nejraději bych si lehl někam do díry a schoval se,“ vysvětluje.
Jeden z vojáků říká, že po návratu z bojové zóny už nemohl spát. Jiný říká, že už nesnese davy lidí. Oddělení je plné podobných příběhů, které NY Times zpracoval a představil vizuálně velmi poutavou a interaktivní formou.
"Dokončil jsem školu a v roce 2021 jsem vstoupil do armády. Poté začala válka a všechno se pokazilo. Měl jsem postkomoční syndrom. Zůstal v nemocnici po dobu 21 dní. Poté byl poslán k vojenské jednotce. Tam jsem byl měsíc a zhoršilo se to. Poslali mě sem. Uplynul rok a propustili mě. Byla mi diagnostikována schizotypní porucha. Slyším hlasy. Říkají, že mám zabíjet. Ale já se snažím nezabíjet. " Oleksandr, 21 let, bývalý student Zdroj: NY Times
Každá válka nás učí něco nového o traumatu. V první světové válce byly nemocnice přeplněné vojáky, kteří křičeli, mrzli nebo plakali a v lékařských textech byli popisováni jako „morální invalidé“. Na konci druhé světové války se objevil vstřícnější názor, že i ten nejodolnější voják se po dostatečně dlouhé době v boji psychicky zhroutí – odborníci dospěli k závěrům, že je to v průměru mezi 200 a 240 dny. Ruská válka na Ukrajině vyniká mezi moderními válkami extrémním násilím. Její frontové linie jsou blízko sebe a ostřelovány těžkým dělostřelectvem. Ukrajinské síly jsou z velké části tvořeny muži a ženami, kteří ještě před rokem neměli žádné bojové zkušenosti.
"Kluci říkají, že mluvím ze spaní a bojuji ve spánku. Moji padlí bratři, s nimiž sedím v zákopu, se ptají: "Viktore, proč nestřílíš, nevidíš, že se blíží?" Ale panikařím. Chvíli trvá, než si uvědomím, že to byl jen sen. Je to velmi, velmi bolestivé. Chci se schoulit do kouta pod deku. Pracoval jsem ve škole jako učitel. Někteří z mých bratrů ve zbrani byli mými studenty. Byli jsme spolu od prvního dne války, ve stejných zákopech, na stejných pozicích. Oni zemřeli, ale já ne." Viktor, 53 let, bývalý učitel Zdroj: NY Times
Každým konfliktem se náš pohled na trauma rozšiřuje. Po válce ve Vietnamu se ukázalo, že válečné zážitky mohou poznamenat celou generaci mužů a ztížit jim práci nebo zapojení do rodinného života. Nyní se vědci domnívají, že následky traumatu mohou sahat ještě dál, za konec lidského života, a zakódovat vlastnosti, které formují ještě nenarozené děti.
Jsem válečná zdravotnice. Nemůžu vydržet vzpomínky na to, co jsem viděla. V Irpinu byl sklep, kde byli lidé, ukrývali se tam. Tři nebo čtyři dny sklep neopustili. Děti ale nemohly ten tlak vydržet. Jsem babička, takže je to pro mě velmi těžké, vidět, že děti nemohou běhat, chodit, plakat, mluvit. Stejně jako všichni ostatní se sama sebe ptám: Čím jsou ti lidé vinni? Čím si to zasloužili? Proč musí takhle žít? Je mi to líto. Nenacházíte odpovědi a otázky se jen hromadí. Yulia, 47 let, bývalá zdravotnice a nezávislá soudní znalkyně Zdroj: NY Times
Obavy z rozšíření traumatu na další generace pronásledují doktora Oleha Chabana, psychiatra a profesora psychologie na Národní lékařské univerzitě Bogomolec v Kyjevě, který radí ukrajinskému ministerstvu obrany. Ukrajinské vojáky pozoruje od roku 2014, kdy Rusko obsadilo Krym. Chaban říká, že nyní jsou intenzivně soustředění v boji, „zaslepeni“ adrenalinem. Teprve když opustí válečnou zónu, začnou se u nich objevovat příznaky, noční můry, flashbacky a nespavost.
Chaban se obává, co to bude znamenat v příštích letech. Epidemiologové zkoumající děti narozené po hladomoru našli po desetiletích stopy toho, co prožili jejich rodiče. Vyšší výskyt obezity, schizofrenie a cukrovky. Jejich život je kratší. „Dělá mi to starosti,“ říká.
Zdravotní centrum podplukovníka Oleksandra Vasylkovskyho
V červnu Vasylkovsky s pomocí darů a zahraniční pomoci zahájil zdravotní program, v jehož rámci mohou vojáci absolvovat týdenní fyzioterapii a psychologické poradenství spolu s alternativními léčebnými postupy s regeneračním účinkem, píše CBC News.
Nové zdravotní centrum se nachází v Charkovské oblasti a nabízí každý týden psychologickou podporu až 100 vojáků. Bylo vytvořeno na pomoc vojákům, kteří se snaží vyrovnat s následky bojů.
Vojáci si sem mohou přijet odpočinout zpravidla na jeden týden. Podle Vasylkovského je 95 procent vojáků po týdnu volna posláno zpět do frontové linie. Zároveň však dodává, že pokud potřebují více času s psychologem, mohou zůstat ještě týden nebo dva. Pokud je jasné, že se u nich objevily vážné zdravotní problémy, mohou být posláni do nemocnice.
V centru je vojákům k dispozici fyzioterapie, solné jeskyně, bazén, laserová terapie a samozřejmě také skupinová i individuální poradenská sezení.
Mančenko od září řídí tank poblíž Avdijivky v Doněcku, oblasti, která byla pod těžkým ruským bombardováním. Během jedné mise se podle Mančenka jeho tank porouchal, když byli jen něco málo přes kilometr od ruských pozic. Dostali se pod palbu a byli nuceni utíkat jako o život. Jindy byl jeho tank zasažen kulometnou palbou. Mančenko říká, že si není jistý, proč se jeho velitel rozhodl poslat ho do zdravotního střediska, ale přiznává, že na rozdíl od zbytku své jednotky je mnohem tišší a má tendenci nechávat si své emoce pro sebe.
Co je posttraumatická stresová porucha?
Posttraumatická stresová porucha (PTSD; Post-traumatic stress disorder) je duševní onemocnění, které je vyvoláno výjimečně šokující, děsivou nebo nebezpečnou událostí. Jak uvádí text organizace National Institute of Mental Health, je přirozené, že během traumatické situace a po ní pociťujeme strach. Strach je součástí tělesné reakce „bojuj nebo uteč“, která nám pomáhá vyhnout se potenciálnímu nebezpečí nebo na něj reagovat. Lidé mohou po traumatu zažívat celou řadu reakcí a většina lidí se z počátečních příznaků časem zotaví. U těch, kteří mají problémy i nadále, může být diagnostikována posttraumatická stresová porucha.
Většina lidí, kteří prožijí traumatickou událost, může mít dočasné potíže s přizpůsobením se a zvládáním, ale s časem a dobrou péčí o sebe se obvykle zlepší. Pokud se příznaky zhoršují, trvají měsíce nebo dokonce roky a narušují vaše každodenní fungování, můžete mít posttraumatickou stresovou poruchu, upřesňuje Mayo Clinic. Pro zmírnění příznaků a zlepšení funkcí může být rozhodující podstoupení účinné léčby po vzniku příznaků PTSD.
Posttraumatická stresová porucha se může rozvinout u kohokoli v jakémkoli věku. Týkat se může válečných veteránů a lidí, kteří zažili nebo byli svědky fyzického nebo sexuálního napadení, zneužití, nehody, katastrofy nebo jiných závažných událostí. Může se jednat například o dopravní nehodu.
Ne každý člověk s PTSD prožil nebezpečnou událost. Někdy může být příčinou PTSD i to, že se dozvíte, že trauma prožil váš přítel nebo člen rodiny.
Podle Národního centra pro PTSD v USA se s PTSD někdy v životě setká přibližně šest lidí ze sta. U žen je pravděpodobnost vzniku PTSD vyšší než u mužů. Některé aspekty traumatické události a některé biologické faktory (např. geny) mohou u některých lidí pravděpodobnost vzniku PTSD zvýšit.
Příznaky posttraumatické stresové poruchy obvykle začínají do tří měsíců od traumatické události, ale někdy se objeví i později. Aby člověk splnil kritéria pro diagnózu PTSD, musí mít příznaky déle než 1 měsíc a příznaky musí být natolik závažné, že narušují běžné fungování člověka v každodenní životě. Příznaky mu tedy působí potíže ve vztazích, rodinném životě nebo práci.
Průběh poruchy se liší. Někteří lidé se uzdraví do 6 měsíců, zatímco u jiných příznaky trvají 1 rok i několik let. Lidé s posttraumatickou stresovou poruchou mají často též další onemocnění jako deprese, úzkostné poruchy, nebo mají potíže týkající se zneužíváním návykových látek.
Mezi typické příznaky PTSD patří vtíravé myšlenky, především tzv. flashbacky, což jsou opakovaně se vracející „záblesky“ vzpomínek na traumatizující událost. Tyto „záblesky“ jsou doprovázeny fyzickými příznaky jako je bušení srdce, třes, pocení. Dále jsou to opakující se noční můry, vyhýbání se místům, událostem a předmětům apod., které připomínají traumatický zážitek. Lidé s PTSD se také potýkají s poruchy nálad, podrážděností, uzavřeností, výbuchy hněvu, špatnou schopností soustředit se, poruchami spánku a další. PTSD může vést až k sebevražedným tendencím a pokusům, píše National Institute of Mental Health.
"Neplánoval jsem, že skončím tady. Asi po šesti měsících v této pozici jsem začal pociťovat nechuť k životu. Člověk je pořád na jednom místě, každý den je stejný. Je to monotónnost. Šedivé dny plynou den za dnem. Nic se nemění. Nakonec jsem ztratil chuť k jídlu. Spánek také není moc dobrý. Můj psychický stav se zhoršil. Začal jsem být hodně nervózní. Nemohu se soustředit na jednu věc, všechno mě hned rozptýlí. V hlavě nemám žádný řád. Stanislav, 29 let, bývalý kuchař Zdroj: NY Times
Ruslan, mladší poručík, byl před ruskou invazí učitelem výtvarné výchovy. Nyní se nemůže zbavit neustálého pocitu, že se chystá něco strašného, což může být příznakem úzkostné poruchy. V Bachmutu velel jednotce a byl pověřen kladením min před ukrajinské linie, přičemž řídil vozidlo naložené municí a muži, často byli pod přímou palbou. Zvládl to neuvěřitelně, ale to je ten paradox: teď ho ta zkušenost provází pořád, píše NY Times.
„Všechny ty hrůzy v Bachmutu mě teď začínají pronásledovat,“ říká. „Bylo to peklo, žiju v pekle.“
Mnozí popisují pocit odloučenosti, a to i v rodině. Valerij, který před válkou pracoval jako stavební dělník, říká: „Někdy se mnou manželka mluví, a pak si toho všimne. Řekne: ‚Slyšel jsi, co jsem říkal?'“. Je to pravda; někdy ji neslyší. Jeho myšlenky se točí dokola kolem něčeho, co se stalo na frontě: celá posádka, jeho kamarádi, uhořeli v tanku. Pamatuje si jejich jména, rodná města, pozice, jména jejich manželek.
„Někdy se v noci probudím a nemůžu dýchat,“ říká. „Chvíli trvá, než se uklidním. Na nočním stolku mám připravenou tabletku, kterou si hned vezmu.“
Jaká je budoucnost vojáků po jejich propuštění z kyjevské nemocnice?
Po třech nebo čtyřech týdnech se vojáci vracejí ke svým jednotkám, aby je posoudila lékařská komise. Doktor Vjačeslav Mišev odhaduje, že se do služby vrátí asi 70 procent z nich.
To je realita, ve které pracujeme,“ říká. „Buď je vrátíme do ozbrojených sil, nebo doporučíme prohlásit je za nezpůsobilé k vojenské službě kvůli výrazným změnám osobnosti a psychickému traumatu.“
- Psychologie diktátorů: Co se odehrává v myslích Putina nebo Kim Čong-una?
- Obří hmyz, který by vám svým tělem zalehl celou klávesnici
- Geniální podvodníci: Chobotnice v tisíci kostýmech a želvy, které si pozvou večeři přímo do tlamy
Doktorka Andrienko jim ve své kanceláři naslouchá, někdy i celé hodiny. Začíná tím, že se ptá na jednoduché věci, například na jejich fyzickou bolest, a krouží kolem tématu těch hrozných věcí, které viděli. To je to, co potřebují, říká, někoho, kdo vyslechne jejich příběhy. Jejich manželky a děti to nedokážou.
"V hlavě mám spoustu věcí, víte? Na frontě jsem byl zasažen granátem. Zhoršil se mi zrak a jsem z toho velmi nervózní. Kdy se to vrátí do normálu? Hodně teď nad tím přemýšlím. Všechny problémy si beru hodně k srdci. Jsem moc šťastný, když moje rodina a snoubenka přijedou, ale je to jako bych s nimi nebyl. Jsou tady, ptají se, vtipkují, ale já zůstávám uzavřený. Dřív jsem býval veselý člověk. Teď jsem většinou smutný, je mi lépe samotnému. Andriy, 27 let, bývalý logistik supermarketové společnosti Zdroj: NY Times
Jakmile začnou mluvit, může být těžké je přimět, aby přestali. Jeden voják, jehož rodiče žili v šedé zóně, seděli v kuchyni, když jim někdo hodil do okna granát. Šel domů pro jejich ostatky a vzal dva pytle. Jeden pro otce, druhý pro matku.
„Jaká tableta pomůže?“ ptá se lékařka Andrienková. „V současné situaci nepomůže žádná pilulka,“ řekla.
Zdroje: The New York Times, CBC News, Mayo Clinic, National Institute of Mental Health