Stará dobrá Anglie. Život chudých ve viktoriánské době se jen málo lišil od otroctví

Foto: abrakadabra fun/Svět poznání

Z pohledu moderního člověka lze viktoriánské období jen stěží nazvat „starými dobrými časy“. V té době byla obyčejná pitná voda luxusem a opium bylo tradičním lékem proti bolesti. Chudí v Anglii se museli spokojit se spaním v limbu nebo dokonce v „rakvi“. A průměrná délka života v té době byla extrémně malá, napsal Svět poznání.

Život „nižších vrstev“ ve velkých průmyslových centrech Anglie nebyl zdaleka pohádkový. Chudí z předměstí se hrnuli do Londýna v naději, že zbohatnou, ale za své krátké století si stihli „užít“ jen těžkou práci. Skromné monotónní jídlo, nedostatek lékařské péče, nedostatek slunečního záření a nedostatek vitaminu D měly neblahý vliv na zdraví nejchudších obyvatel Londýna.

Střecha nad hlavou

V době bující virózy a všeobecných epidemií se člověk nemohl spolehnout ani na lékařskou pomoc. Léčitel té doby nevzbuzoval důvěru. Lékaři si nemyli ruce ani před porodem nebo operací břicha. Není divu, že se jen málo šťastlivců dožilo 18 let. Právě od této doby začal sběr statistických dat. Viktoriáni, kteří bezpečně dosáhli plnoletosti, mohli doufat, že budou žít podle těchto standardů dlouhý život. V roce 1850 byla průměrná délka života 40 let pro muže a 42 let pro ženy.

Znalci klasické literatury si okamžitě vzpomenou na tísnivou atmosféru, která obklopovala hrdiny děl Charlese Dickense. Bída, špína, zima a hlad nebezpečných a nehostinných městských zákoutí není výplodem spisovatelovy fantazie. Autor se snažil věrohodně a podrobně ukázat „špatnou stránku“ života Britů.

Bezdomovci se často potýkali s dilematem, zda žít ve slumech a zapadlých uličkách, nebo žít v chudobinci.

Aby se chudí lidé netoulali po městě, strašili slušnou veřejnost a sbírali almužny, byly vynalezeny chudobince. Tam už ale tuláci nežili podle svých vlastních pravidel. Přísný denní režim, vojenská disciplína a práce ve prospěch státu se líbily málokomu. Ke stimulaci touhy po práci používali organizátoři těchto institucí trest. I v zoufalé situaci žebráci raději zůstali na ulici a spali pod širým nebem.

O životě v chudobincích se vyprávěly děsivé legendy. Říkalo se jim také disciplinární charity. Zakázky v chudobincích připomínaly vězeňské. Skandály, které se staly v takových domech pečlivosti, se rychle rozšířily po celém okrese. Ve 40. letech 19. století se vešlo ve známost, že v Andoverském chudobinci byli obyvatelé nuceni bojovat za obranu práva a ohlodávat kosti. Život napůl vyhladovělý, a dokonce života zavřený, nikoho nelákal. Mnoho vagabundů, kteří neměli střechu nad hlavou a provizorní přístřešek, raději vegetovalo na ulici. Velký příliv pracovních sil vytvořil v hlavním městě vysokou konkurenci. Fyzická práce byla extrémně levná. Mnoho chudých lidí žilo bez jistoty a pravidelného příjmu. Lidé byli najímáni, aby tepali koberce, opravovali nábytek, nakládali těžké náklady a dělali další drobné úkoly. Ti, kteří byli schopni dát dohromady alespoň pár haléřů, měli alespoň občas na jídlo.

Pronajmout si postel a sdílet pokoj s dalšími těžce pracujícími bylo považováno za skutečné štěstí. Převaha bezdomovců úřady znepokojovala. Problém převzala Armáda spásy. William Booth a jeho manželka Catherine založili tuto křesťanskou charitu v roce 1865. Zpočátku chtěli znevýhodněným vrstvám obyvatelstva usnadnit život pomocí kázání a morálky. Armáda spásy nabízela jakési útočiště pro ty, kteří neměli kam
jít.

Přístřešek na lavičce

Chcete-li strávit noc vsedě na tvrdé lavici, museli jste vyložit jeden cent. Lavičky byly v provozovně uspořádány v dlouhých řadách. Smělo se jen sedět na dřevěných lavicích. Pokud se nebohý návštěvník pokusil zdřímnout vleže, okamžitě k němu přistoupil přísný správce. Některá zařízení disponovala nejjednoduššími spotřebiči na vaření, jako jsou sporáky a krby, jiná nenabízela nic jiného než střechu nad hlavou a tvrdou lavici. Hygienické záležitosti na takových místech nestojí za řeč, protože hospodární organizátoři nevybavili umývárny vanami ani umyvadly.

Poskytovaná služba zahrnovala pouze možnost přenocovat pod střechou a ještě v sedě, jinak by tuláci museli spát v dešti na pouličních dlažebních kostkách. Na rozdíl od chudobinců nebylo v takových barácích zajištěno jídlo. Hosté si vystačili s mizernými drobky, které si s sebou přinesli. V levném přístřešku byl průvan. Majitelé provozoven nepovažovali za nutné utrácet peníze za vytápění. Obvykle byla teplota uvnitř místnosti o něco vyšší než venku. Návštěvníky azylových domů byli muži, ženy i celé rodiny s dětmi. Téměř všichni obyvatelé Londýna si mohli dovolit takové přenocování bez vybavení.

Spát v rakvi!

Spánek s podporou stojí dvakrát tolik. Host se posadil na již zmíněnou dřevěnou lavici a opřením o lano si mohl uvolnit ztuhlé končetiny. Chudáci stále nocovali v sedě, ale s větším pohodlím. Tělo a paže nešťastníka podpíralo silné lano. Při pravidelném tréninku mohli znevýhodnění i přes nepohodlnou polohu usnout rychle. Za úsvitu domovník zařídil budíček. Uvolnil jeden konec provazu a ospalí lidé prostě padali na podlahu. Takový obřad nedovolil žebrákům zapomenout na své místo ve společnosti. Nedostatek vytápění nepřidal pohodlí. Vyčerpaní lidé mohli zemřít přes noc. Dopoledne mohl správce pouze odstranit jejich zmrzlá těla a čekat na nové hosty.

Za nejpohodlnější místa na spaní byly považovány tzv. „rakve“. Díky úsilí Armády spásy mohli chudí strávit noc v teplých noclehárnách, kde jim byly nabídnuty čtyři haléře k zapůjčení postele v dřevěné bedně připomínající obyčejnou rakev. Uvnitř krabice bylo plátno nebo kůže a postel byla vycpaná slámou. Každý host dostal jednoduchou deku. „Luxusní“ spaní v poloze na zádech nebylo jedinou výsadou obyvatel těchto úkrytů. Návštěvníkům byly nabídnuty teplé nápoje a malé občerstvení, místnost navíc byla vytopena. Hlavním problémem takových ubytoven byly vši. Ale pro bezdomovce byl krev sající hmyz pouhou maličkostí.

Přístřešky s „byty“

V roce 1892 filantrop Lord Roughton financoval výstavbu útulných svatyní pro chudé. Navenek tyto přístřešky připomínaly moderní ubytovny s mnoha patry a okny. Do největšího domu se vešlo více než tisíc lidí. Úroveň komfortu byla řádově vyšší než v provozovnách s lany a lavicemi. Hosté byli ubytováni v samostatných chatkách. Maličký „byt“ měl vše, co jste potřebovali: postel s matrací a přikrývkou s povlečením, židli, polici a háčky na oblečení. Každý chudý člověk, který přišel do ubytovny, dostal ve skutečnosti svůj vlastní prostor, který nemusel sdílet s cizími lidmi.

Klienty těchto ubytoven byli převážně muži. Kromě soukromých kójí byly v budově veřejné prostory: kuřárna, jídelna, místnost pro čtení a umývárna. Tvrdí pracovníci ocenili úsilí lorda Roughtona. Nyní měli konečně možnost vařit ve společné kuchyni. V přízemí se nacházely holičské a krejčovské kanceláře. Bohatší obyvatelé ubytovny si takové služby mohli zaplatit. Na úklid pokojů dohlížel speciálně najatý personál. Kromě uklízeček na ubytovně pracovaly pokojské a kuchařky. Cena za nocleh v pohodlných chatkách byla šest pencí. Za jídlo jste si museli připlatit. V kronikách oněch let se píše, že na Štědrý den roku 1897 si návštěvníci ubikace mohli koupit plnohodnotnou slavnostní večeři s krůtou za osm pencí a švestkovým nákypem za jeden haléř.

Filantrop Wroughton s oblibou říkával: „Kdo se chová důstojně a platí ze svých prostředků, vždy zde najde vřelé přijetí, ať už je v umaštěné košili nebo ve frajerce.“ Uvnitř hostelu se nepodporovalo pití, rvačky a hluk. Hosté ubytovny museli dodržovat disciplínu a chovat se k ostatním ohleduplně. Podniky anglického boháče nebyly nikdy prázdné.