Planeta Gloria, tajemná sestra Země, objevena v děsivém roce 1666

Foto: twins planets přes Flickr

Lidé se vždy báli dat, která mají symbolický význam. Zvláště těžkým se pro křesťanský svět ukázal rok 1666, kdy celá Evropa očekávala „Konec světa“, v důsledku čehož v ulicích zavládla masová hysterie. Soudný den, jak víte, nepřišel, ale došlo k jiné neméně významné události. Profesor pařížské observatoře Giovanni Cassini, který pozoroval hvězdy v očekávání apokalypsy, náhle uviděl ve sluneční soustavě neznámou planetu, jejíž existence dodnes vyvolává mezi vědci divoké debaty, napsal server Svět vědy.

Tajemná planeta

Během prvního pozorování záhadné planety si Giovanni Cassini tento objekt spletl s Venuší, kterou astronomové dříve neznali. K podobnému závěru vědce přiměla velikost vesmírného tělesa, které mělo zdánlivý průměr čtyřikrát menší než měsíc. Následná pozorování však astronomy přesvědčila, že mají před sebou stále planetu, kterou lze ze Země pozorovat pouze za přesně definovaných okolností. V historii se takové štěstí usmálo na astronomy jen pětkrát: v letech 1672, 1740, 1759, 1761 a 1764. Navíc s každým dalším pozorováním tohoto nebeského tělesa mají badatelé stále více otázek o jeho původu a skutečném umístění ve sluneční soustavě.

Teprve sovětský astrofyzik Kirill Pavlovič Butusov se pokusil vysvětlit tento a další jevy, které existují ve sluneční soustavě. V roce 1973 tento vědec vydal knihu, která vyvolala spoustu povyku, nazvanou: „Symetrické vlastnosti sluneční soustavy. Některé problémy studia vesmíru. Astrofyzik se ve své práci pokusil vědecky doložit přítomnost dvojplanety Země zvané Gloria ve sluneční soustavě, kterou poprvé zaznamenal pařížský astronom Giovanni Cassini v roce 1666. Skutečnost, že Gloria je ze Země viditelná extrémně zřídka, Butusov vysvětlil tím, že tato planeta se nachází v takzvaném libračním bodě na opačné dráze Země vzhledem ke Slunci. Současně vědec předložil celou „detektivní“ teorii vzniku sluneční soustavy.

Vesmírná dvojčata

Ve své práci pomocí složitých výpočtů Kirill Pavlovich dokázal, že zpočátku sluneční soustava neměla jednu, ale dvě hvězdy, jako většina dnes známých hvězdných systémů. Druhou hvězdu, která se nyní proměnila v hnědého trpaslíka s hmotností asi 2 % vzhledem k hmotnosti Slunce, pojmenoval Butusov Raja-Sun, což jí přisoudilo původně dominantní roli ve sluneční soustavě.

Je pozoruhodné, že doba revoluce této hvězdy byla podle astrofyzika asi 36 tisíc let, stejně dlouho, jako podle starověkého mayského kalendáře trvala jedna éra. Zajímavé přitom je, že Měsíc podle této teorie kdysi patřil Marsu, ale následně byl zachycen a vytažen naší planetou. Ve své další neméně populární práci „Symetrické vlastnosti sluneční soustavy“ Kirill Pavlovich dokonce uvedl, že všechny objekty ve sluneční soustavě jsou binární povahy. Zjednodušeně řečeno, každá planeta má svůj pár: Jupiter – Saturn, Neptun – Uran, Země – Gloria, Mars – Merkur. Avšak až do okamžiku, kdy se „první“ slunce proměnilo v infračerveného trpaslíka, uplatňovalo svůj vliv na Jupiter, Neptun, Merkur a…kupodivu i naši Zemi. Na druhé straně družina Slunce, která dnes osvětluje naši planetu.

V dnešní době vědci důvodně předpokládají, že tajemné druhé Slunce je v současné době za Merkurem, protože podle výpočtů musí mít toto nebeské těleso 1/20 hmotnosti Slunce, aby dopadlo na spodní příčku „hvězdy“. Protože všechny objekty menší hmotnosti jsou vědci považovány za planety a nemají vlastnosti hvězdy. Zároveň je zajímavé, že kromě Mayů věděli o druhém zhasnutém Slunci dobře i tibetští mniši, kteří toto nebeské těleso nazývali kovovou planetou.

Co na to řekne vědecký svět?

Butusovova teorie předložená před více než čtyřiceti lety samozřejmě vypadá revolučně, ne-li fantasticky, překvapivě se shoduje s teoriemi o vývoji hvězd v binárních soustavách, kdy jedna hvězda předbíhá druhou ve vývoji o 150-250 milionů let. Očividně se to stalo v našem hvězdném systému. Raja Sun, která je starší sestrou moderního Slunce, rychle dosáhla fáze rudého obra a explodovala.

Následně poté, co Raja-Sun přešel z bílého trpaslíka na hnědého trpaslíka a „přenesl“ své planety na Slunce, ztratil většinu své hmoty, načež skončil na „dvoře“ Sluneční soustavy. Nepřímým znakem potvrzujícím verzi petrohradského astrofyzika je fakt, že jím teoreticky v roce 1985 vypočítané neobjevené satelity Uranu byly později skutečně objeveny, stejně jako objev projevu „zlatého řezu“ v tzv. rozložení těles Sluneční soustavy, které předpověděl.

Hvězdní architekti

Zároveň je nejneuvěřitelnější, že v pokračování výzkumu anomálií ve struktuře sluneční soustavy, který začal Butusov, řada moderních vědců předložila teorii o jejím umělém původu. Zároveň je třeba podotknout, že fantazie zde není tolik, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je to všechno o slunečních anomáliích, které odlišují naši hvězdnou soustavu od většiny podobných vesmírných objektů. Kořeny této teorie leží v roce 2010, kdy astronomové objevili planetární systém Kepler-33 v souhvězdí Labutě. Z hlediska fyzikálních parametrů se ukázal být zcela totožný se sluneční soustavou.

Astrofyzici identifikovali pouze jeden, za to významný rozdíl. Planety systému Kepler-33 byly uspořádány sestupně: od největší planety obíhající kolem hvězdy po nejmenší podle zákona přitažlivosti. Zpočátku byli vědci takovou anomálií velmi překvapeni, protože největší planety sluneční soustavy jsou uprostřed. Překvapení astrofyziků se ještě zvýšilo poté, co bylo studováno dalších 146 hvězdných systémů podobné struktury. V každém z nich byly planety uspořádány podle stejného principu jako na Kepleru-33. Sluneční soustava na tomto seznamu se ukázala jako absolutní anomálie. Navíc není známo proč, ale všechny planety sluneční soustavy se otáčejí po směru hodinových ručiček a pouze Venuše proti směru hodinových ručiček. Moderní vědci dosud nebyli schopni tento jev z fyzikálního hlediska vysvětlit. Zároveň se dodatečně ukázalo, že planety sluneční soustavy jsou buď synchronizovány ve svém pohybu se Zemí, nebo jsou k ní při přiblížení vždy natočeny pouze jednou stranou jako Venuše. 

Ve světle těchto anomálií už umělý vznik sluneční soustavy, jak je alegoricky popsán v Bibli a v jiných posvátných knihách národů Země, nevypadá jako fantazie. Tajemné síly však ani nemusely stvořit Slunce a planety, které ho obklopují. V roce 1948 řada známých astrofyziků na Západě prohlásila, že teoreticky by s rozvojem jaderné technologie bylo možné pohybovat obřími objekty ve vesmíru. Ve světle těchto anomálií už umělý vznik sluneční soustavy, jak je alegoricky popsán v Bibli a v jiných posvátných knihách národů Země, nevypadá jako fantazie. 

Je možné, že někdy v dávné minulosti takto jednala nějaká mocná civilizace, která vytvořila Sluneční soustavu podle vzorů, které sama zná, která je podle kosmických měřítek abnormálně stabilní. Je možné, že hvězdnými architekty by mohli být obyvatelé Glorie, s nimiž se zástupci lidstva jistě setkají, jak se budou vyvíjet lety do vesmíru. Možná však nebudeme muset čekat tak dlouho. Faktem je, že v posvátných spisech starověké Indie jsou odkazy na vesmírné křižníky – vimanas, které obyvatelé této země měli ve starověku. Řada starověkých textů dokonce poskytuje technologii pro vytvoření těchto letadel, ale s řadou nepřeložitelných názvů jednotek, proto je dnes není možné postavit. 

Zdroj: Svět vědy

---

• Foto: 🇸🇮 Janko Ferlič/Pexels
  Místo pesticidů omyvatelné emulzní nátěry z esenciálních olejů
• Zdroj: ckstockphoto / Pixabay

  

  Zdroj: ckstockphoto / Pixabay
  Emise metanu z mléčných farem se přemění na bioplyn
• Foto: ESO / M. Kornmesser
  Planeta menší než Země objevena v blízkosti Slunce
• Foto: Texaská univerzita A&M v Galvestonu/Tiskový zdroj
  Vědci využívají vizualizaci k předvídání škod způsobených hurikány