Masakr v Kursku v roce 1968

Foto: Koláž © L!FE. Foto © RIA Novosti / Vjačeslav Bobkov, Wikipedia.org

Sovětský tisk o mimořádných událostech téměř nic nepsal. To však neznamená, že žádné nebyly. V roce 1968 přinesl Hlas Ameriky zprávu o tom, že dva poddůstojníci zastřelili v Kursku rodinu s dětmi. Podle stanice to byla pomsta komunistům za zavedení sovětských vojsk do Československa. Skutečnost se však ukázala být mnohem prozaičtější a děsivější, píše server Svět poznání.

Střelba v době míru

Nádraží v Kursku bylo ráno vždy plné lidí a tragický den 27. září 1968 nebyl výjimkou. Lidé se setkávali s příbuznými, vyprovázeli je nebo prostě jen šli do práce. Jako blesk z čistého nebe se ozvaly výstřely ze samopalu. Pět lidí zemřelo na místě. Kolemjdoucí si ani hned neuvědomili, co to bylo za zvuky. Byli však mezi nimi muži, kteří měli zkušenosti z fronty, neboť válka skončila poměrně nedávno. Reagovali pohotově a začali směrovat lidi k nádražní budově, aby je uchránili před kulkami.

V 8:15 přijelo na nádraží auto, které odváželo k vlaku jednoho zajatce. Když vozidlo zastavilo, zadní část vozu prostřelila kulka a vězně uvnitř zabila. Řidič si původně myslel, že se útočníci snaží osvobodit svého přítele, a tak s vozem zajel na dvůr, daleko od střelby. Ve stejnou dobu obdržela policie telefonát. Obyvatelé domu na náměstí si stěžovali, že ve vedlejším bytě je velký hluk a zdá se, že z oken se střílí na kolemjdoucí. Na místo vyrazili policisté a operativci, protože tehdy neexistovaly žádné speciální jednotky jako pořádková policie. Jakmile policisté dorazili ke dveřím hlučného bytu, ozvaly se výstřely. Z policistů nebyl naštěstí nikdo zraněn. Vedoucí oddělení městské policie se snažil s teroristy vyjednávat, ale marně. Mezitím byly do domu přivolány vnitřní jednotky a situace se vyjasňovala.

Lidé roztrpčeni osudem

Ukázalo se, že den předtím, 26. září, dezertovali z jedné z jednotek vnitřních vojsk v Kursku dva vojáci, vojín Viktor Koršunov a desátník Jurij Surovcev. Bylo by těžké najít dva odlišnější lidi, než byli tito dva.

Koršunov, který byl z ústavu vyloučen pro porušení kázně, byl v armádě charakterizován jako svéhlavý a poněkud tvrdý muž. Byl nejlepší v jednotce a měl odznak „Vynikající sovětská armáda“. V době svého útěku měl již odsloužené 2 roky. Demobilizace se blížila. V polovině září však Koršunov dostal dopis od své přítelkyně, v němž mu oznamovala, že se vdává za jiného muže. To se bohužel stává. Ale ne každý je schopen přežít zradu. A Viktorova psychika, jak se ukázalo, byla labilní…

Faktem je, že Koršunovův otec byl za války policistou, za což byl odsouzen. S největší pravděpodobností jeho syn kvůli tomu v dětství hodně trpěl, to je pravděpodobně důvod, proč se u Viktora vyvinul sklon k sebevraždě. Lze se jen divit, jak se s takovou minulostí a s takovými problémy vůbec dostal k vnitřním silám. Faktem však zůstává, že Koršunov nejen sloužil, ale měl i dobrou pověst. Poté, co se dozvěděl o zradě své přítelkyně, se však rozhodl ukončit svůj život. A aby se „nenudil“, vzal Viktor Surovceva s sebou.

Ten byl přímým opakem Koršunova. Celý rok, který Jurij sloužil před útěkem, pracoval na velitelství jako úředník. Neměl žádné úspěchy, žádné schopnosti, žádné výjimečné osobní vlastnosti. Desátník dokázal při sebemenší příležitosti dostat záchvat vzteku a propuknout v pláč. Před odchodem na vojnu se léčil v psychiatrické léčebně. Jak se dostal do armády, je velkou otázkou… Ale jakmile se dostal do armády, definitivně se přesvědčil, že život pro něj není dobrý. Proto okamžitě odpověděl na Koršunovovu nabídku. Jeho spolubojovníci se rozhodli, že se pobaví a zemřou tak, aby se na ně nezapomnělo.

Rozhodli se utéct, když měl Koršunov službu ve střelecké rotě, tedy v noci 26. září. Při nástupu do služby Viktor nabídl sanitáři, aby šel spát, a slíbil, že pokud se něco stane, bude ho krýt před nadřízenými. Ten samozřejmě souhlasil, protože si byl jistý, že se na Koršunova může spolehnout.

Zbavil se sanitáře a Viktor si vzal dvě útočné pušky Kalašnikov, dvě pistole a munici. Společně se Surovcevem, který se k němu přidal, odřezali pažby z automatických pušek a zbraně zabalili do dvou kufrů. Před jednotkou chytili projíždějící auto a odjeli s ním do města. Řidiči vysvětlili, že je poslali domů na dovolenou. Kamarádi měli mlhavou představu, co budou dělat. Nejprve chtěli převzít městský výbor strany, ale brzy si uvědomili, že to nemohou udělat, protože tam byla policejní stanice. Pak se rozhodli obsadit prokuraturu, ale ta by se dala také hlídat. Zbývalo jediné: zmocnit se jednoho bytu a jeho obyvatele vzít jako rukojmí. Vybrali si známou, Tamaru Sataplinovou.

Nic netušící žena jim otevřela dveře bytu, kde kromě ní žilo dalších sedm lidí. Koršunov a Surovcev si z polštáře vyrobili tlumič a okamžitě zastřelili Tamařinu matku, její sestru a jejího manžela a jejich dvě malé děti. Tamařiny dcery zůstaly netknuté, ale ženu samotnou poslali do obchodu pro vodku. Na ulici potkala okresního policistu, ale nešla k němu pro pomoc, protože se bála o své děti, které zůstaly v bytě. Když se vrátila domů, zjistila, že děti jsou již mrtvé. Starší dívku dezertující vojáci zastřelili a mladší dívce rozbili hlavu železem. Bezútěšnou matku svázali a zavřeli v koupelně, zatímco oni celý den pili.

Ráno 27. září, když trochu vystřízlivěli, zahájili palbu na kolemjdoucí, protože okna bytu směřovala na Privokzalné náměstí.

Rozkaz ke kapitulaci

Koršunov dveřmi informoval policisty venku, že má osm lidí jako rukojmí. Své požadavky nevyslovil, ale odmítl vyjít ven a křičel, že chce zemřít.

Na místo tragédie dorazil velitel jednotky, který si byl vědom psychických problémů obou vojáků. Vsadil na vnímavého a infantilního desátníka Surovceva a snažil se ho přesvědčit, aby jako vyšší důstojník nařídil vojínu Koršunovovi, aby se vzdal. V případě neuposlechnutí byl Surovcev povinen teroristu na místě zastřelit. Tak také učinil, vypálil na Viktora celý zásobník nábojů a pak se vzdal. Pravda, existuje verze, že Koršunov přesto spáchal sebevraždu.

Surovcev odešel ze zabaveného bytu v policejní uniformě, protože kolem domu byl obrovský dav lidí dychtících provést masakr. Nakonec bylo při útoku zabito 13 lidí (včetně sedmi lidí zabitých v bytě a vězně v dodávce) a 11 dalších utrpělo zranění různého stupně závažnosti.

O prázdninách

Podrobnosti o teroristickém útoku se staly známými nejen v Rusku, ale i v zahraničí. Rozhlasová stanice Hlas Ameriky ve snaze vykreslit teroristy jako hrdiny v boji proti sovětské nadvládě uvedla, že masovou střelbu provedli na protest proti vstupu sovětských vojsk do Československa. Byla to prý jejich vzpoura proti diktatuře komunistické strany. Tyto výmysly však neměly sebemenší vztah ke skutečnosti.

Jurij Surovcev byl postaven před soud. Podrobně vylíčil důvody, které jej a Koršunova vedly ke spáchání tohoto hrůzného činu, podrobnosti útěku, jak přesně zabíjeli lidi. O Československu nebo jiných politických motivech však neřekl ani slovo.

Vyšetřování trvalo něco málo přes měsíc. Aby se předešlo masovému chaosu, nekonalo se soudní jednání v Kursku, ale v Orlu. 2. listopadu 1968 odsoudilo výjezdní zasedání moskevského tribunálu Surovceva k trestu smrti zastřelením.