Ještě před 50 lety přicházel každý druhý v průběhu života o zuby

Foto: Clker-Free-Vector-Images/ pixabay

Malá historie péče o zuby

Udržování zubů v dobrém stavu – a vlastně udržování zubů vůbec – bylo v průběhu dějin výzvou. Historici se domnívají, že zubní lékařství se objevilo již nejméně 7000 let před naším letopočtem, ale než se profesionální zubní péče stala široce dostupnou, uplynulo mnoho staletí. Ještě v 19. století holiči často působili jako chirurgové a zubaři, kteří trhali zuby i stříhali vlasy, píše History.

Pro nespočet generací mužů a žen tak byla péče o zuby z velké části záležitostí domácích kutilů. Nástroje, které měli naši předkové k tomuto účelu k dispozici, se vyvíjely, ale stále se nápadně podobají tomu, co lze dnes koupit v každé drogerii.

Zubní kartáček

I když se teorie o příčinách zubního kazu v průběhu staletí měnily – od záhadných „zubních červů“ ve starověku až po bakterie rozmnožující zubní plak v současnosti – lidé pochopili, že je důležité udržovat zuby čisté. Před zubními kartáčky mnozí používali žvýkací tyčinky, tenké větvičky, které žvýkali, dokud se jeden konec neroztřepil, a vytvořili si tak jakýsi kartáček. Žvýkací tyčinky se v některých kulturách používají dodnes.

Zdá se, že zubní kartáček, jak ho známe, byl vynalezen v Číně někdy za dynastie Tchang v letech 618 až 907 n. l. První modely měly rukojeti z bambusu nebo kostí a štětiny z kančích chlupů. Kartáče z kančích chlupů jsou k dostání dodnes a často se propagují jako ekologická alternativa ke kartáčům s nylonovými štětinami a plastovou rukojetí.

Za prvního podnikatele, který začal sériově vyrábět zubní kartáčky, je považován Angličan William Addis, který údajně vytvořil svůj prototyp v roce 1780 ve vězení, kde byl obviněn z výtržnictví. V roce 1857 získal H. N. Wadsworth, zubař z Washingtonu, D.C., první americký patent na zubní kartáček, o kterém tvrdil, že lépe čistí mezizubní prostory. Následovala řada dalších inovací, včetně zavedení nylonových štětin v roce 1938.

V roce 1937 si americký vynálezce Tomlinson I. Moseley nechal patentovat návrh elektrického zubního kartáčku. Tento nápad se však neujal, dokud švýcarský vědec Philippe-Guy Woog nepředstavil v roce 1954 svůj vlastní model. Podle některých údajů byl Woogův elektrický kartáček Broxodent určen pro pomoc lidem s omezenou pohyblivostí, ale brzy byl propagován pro širokou veřejnost. V jedné reklamě v časopise z 60. let minulého století byl dokonce označen za „ideální dárek ke Dni matek, Dni otců, svatbám a promocím“.

Zubní pasta

Je zvláštní, že zubní pasta vznikla dříve než zubní kartáček. „Kolem roku 3000-5000 př. n. l. staří Egypťané poprvé vyvinuli zubní krém, který obsahoval práškový popel z volských kopyt, myrhu, vaječné skořápky a pemzu,“ napsal Frank Lippert z Indiana University School of Dentistry v monografii z roku 2003. „Peršané pak kolem roku 1000 př. n. l. přidávali spálené ulity šneků a ústřic spolu se sádrou, bylinami a medem.“

Lidé si i po nástupu komerčně vyráběných verzí o několik století později nadále šlehali vlastní zubní pasty a prášky. Například v knize The Practical Housewife z roku 1860 se doporučovala směs práškového kořene kosatce, dřevěného uhlí, práškové peruánské kůry, připravené křídy a bergamotového nebo levandulového oleje.

Nápad zabalit zubní pastu do stlačitelné tuby se v 80. letech 19. století připisuje zubaři z Connecticutu Washingtonu Wentworthu Sheffieldovi. Do té doby, jak uvádí Americká asociace zubních lékařů, se běžně „prodávala v lahvičkách, porcelánových dózách nebo papírových krabičkách“. Tento průlom údajně umožnil, aby se zubní pasta „masově vyráběla v továrnách, masově se prodávala a rozšířila po celé zemi“.

V roce 1955 uvedla společnost Crest na trh první zubní pastu s obsahem fluoridu, který podle výzkumů účinně snižoval kazivost zubů. První reklamy na zubní pastu Crest, které nakreslil ilustrátor Norman Rockwell, zobrazovaly usměvavé chlapce a dívky, kteří ukazovali zprávy z posledních návštěv u zubaře, se sloganem „Podívej, mami – žádný kaz!“.

Zubní párátka

Skromné párátko může být podle antropologů nejstarším zubním nástrojem, který pochází z prehistorických dob, tedy z doby před více než milionem let. Za tu dobu se z předmětu denní potřeby stalo symbolem společenského postavení a zase se vrátilo k předmětu denní potřeby.

Nejstarší párátka byla pravděpodobně malé kousky dřeva, i když se v různých obdobích začala používat i kost, slonovina a další materiály. Oblíbená byla také peří vran a hus.

Ve viktoriánské éře se mezi lidmi, kteří si je mohli dovolit, stala oblíbenými párátka vyrobená ze stříbra nebo zlata. Párátko ze slonoviny a zlata, které kdysi patřilo Charlesi Dickensovi a bylo opatřeno jeho iniciálami, se v roce 2009 prodalo v aukci za 9 150 dolarů.

Šťourání v zubech při jídle se ve společnosti 19. století zřejmě stalo natolik rozšířeným, že se tímto tématem musely zabývat knihy o etiketě. „Je velmi neslušné trhat si u stolu zuby,“ radila jedna z nich v roce 1882 a vstřícně dodávala: „Pokud je to nutné, držte si ubrousek před ústy.“

Zubní nitě

Zubní nit se začala běžně používat až v 19. století díky úsilí amerického zubaře Leviho Speara Parmlyho. Ve své vlivné knize z roku 1819 Parmly doporučoval, aby se mezi zuby protáhla „voskovaná hedvábná nit“, „aby se odstranila dráždivá hmota, kterou žádný kartáček nedokáže odstranit a která je skutečným zdrojem nemocí“.

Koncem 19. století byly k dispozici komerčně vyráběné zubní nitě z voskovaného nebo nevoskovaného hedvábí. Ve 40. letech 20. století ji z velké části nahradila nylonová zubní nit, což bylo částečně způsobeno nedostatkem hedvábí během druhé světové války a také větší odolností nylonu proti roztřepení. Dnes se nitě vyrábějí z různých syntetických vláken.

Koncem 50. let 20. století se objevily vodní nitě nebo ústní irigátory, které stříkaly proudy vody mezi zuby. Waterpik, představený v roce 1962, byl výsledkem spolupráce zubaře a hydraulického inženýra, kteří údajně zdokonalili jeho čerpací mechanismus až na 146. pokus.

Celkově lze říci, že lepší péče o vlastní zuby v kombinaci s pokroky v profesionální stomatologii a fluorizací měla pozoruhodný účinek.

Matthew J. Messina, odborný asistent na Ohio State University College of Dentistry, který se věnuje historii zubního lékařství, uvádí, že v roce 1960 se dalo očekávat, že 49 % Američanů přijde během života o všechny zuby. Do roku 2010 se toto číslo snížilo na 13 procent, a to navzdory téměř desetiletému nárůstu průměrné délky života. „Moji prarodiče si každý večer vyndávali zuby a dávali si je do skleničky na noční stolek,“ říká. „Moje generace a naše děti vědí, že si můžeme nechat úsměv navždy, a očekáváme, že to tak bude.“